Výsledky vyhledávání v sekci: XXX
  • Sčítání hlasů u volby prezidenta – nekončící komedie

    Špatný zákon a špatný úředník je kombinace, která drtí rozpočet. Mít z ostudy kabát je zcela přirozené a žádný úřad se nepodivuje nad nesmyslným zákonem a ještě horším výkladem a postupem úředníka. Špatný zákon nemusí být dodržován, pokud odporuje logice a smyslu věci. Ale proč se namáhat?Poslanecká neznalostPodmínkou zvolení poslance je jeho kariérní postup v nějaké straně. Přechody mezi stranami zprava doleva a naopak jsou běžnou záležitostí. O nějaké ideály tady nejde. Jde o funkce a lukrativní posty. Odbornost poslanců je obestřena záhadným všeuměním a jistotou, že stačí rozumět posunkové řeči při hlasování. Ale pozor na poslanecké náhrady. Ty právě jsou určeny k poslanecké činnosti. A jestli si je poslanci daní nebo ne, je jejich rozhodnutí. Z účetního hlediska je danění nesmysl. Z hlediska praktického by náhrady na administrativu, reprezentace, asistenty a cestovné měly sloužit k výkonu poslaneckého mandátu.K čemu je poslanecStejně jako většina úředníků nemá poslanec žádnou hmotnou odpovědnost. V podstatě ji ani nelze požadovat, protože by měl vykonávat vůli voličů. Vyrobit takový zmetek, jako zákon o volbě prezidenta, to už stojí za úvahu, zda se nezabývat smyslem využit těchto náhrad. Představa poslance, pokud vůbec nechce náhrady prostě zcizit, bývá zcela odlišná od jejich smyslu. Poslanci využívají tyto částky ke svojí administrativě, zaměstnávání příbuzných a provádění svojí vlastní politické práce. Ve skutečnosti by měli náhrady používat k tvorbě zákonů, poradám s právníky a činnosti pro občany.Zákon nad rozumPoslanci schvalují nesmyslné zákony a úředníci je stupidně naplňují. Poslanec místo využití náhrady kývne na nesmyslný zákon, protože náhradu poslal malou domů přes známého nebo manželku. Odbornost žádná. Zachránit by jeho kůži mohl úředník, který by zákon správně a logicky vyložil a teprve poté aplikoval. Je přece dobře zaplacen za výkon funkce a nikoliv za bezmyšlenkovitý výkon. To bychom chtěli příliš. A tak tahají tito představitelé občanů peníze z kapes daňových poplatníků, případy musí řešit soudy, zákony se vracejí k předělání a chyby stojí mnoho peněz.Takto nejde nikdy ušetřit. Na vedoucích místech a ve sněmovně by měli být odborníci. Ti by možná nehlasovali podle svojí politické příslušnosti. Nyní jsou tam poslušní a nemyslící uživatelé hlasovacích tlačítek. Jediná šance je, že by se jim zdanění náhrad také sčítalo a nikoliv průměrovalo. Až by daň přesáhla 100 % po několika součtech procent, poslanci by za svoji činnost platili. Teprve tehdy bychom možná měli odpovědné a uvažující zástupce ve sněmovně a s podobným přístupem také na úřadě.

    24.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková


Výsledky vyhledávání v sekci: Mix
  • Alkohol tester

    Digitální Alkohol tester neboli detektor alkoholu je zařízení, které je schopné měřit hladinu alkoholu v lidském dechu. Výsledky měření jsou udávány v promile. Neměli by jste spoléhat pouze na vlastní instinkt, zda je vhodné řídit motorové vozidlo či provádět jinou nebezpečnou aktivitu. Tělo každého člověka má jinou rychlost spalování požitého alkoholu a výsledek testu detektoru alkoholu napomáhá k následnému rozhodnutí. Před použitím si řádně přečtěte návod k použití, kterým je každý alkohol tester vybaven. V našem obchodě naleznete digitální alkohol testery širokého spektra, jak pro osobní, tak i pro profesionální použití. Osobní detektory alkoholu vynikají snadnou ovladatelností, vysokou přesností a trvanlivostí. Profesionální alkohol testery obsahující doplňky pro statistické vyhodnocování měření ( tiskárna, propojení s PC, software...), jsou uzpůsobené na extremní zátěž a měří na tisíciny promile. Alkohol tester muže být používán v aktivním nebo pasivním režimu: Aktivní režim se používá při meření alkoholu v dechu pomocí náustku. Pasivní režim se používá při meření alkoholu v dechu bez náustku. Měření je výhodné protože je velmi rychlé, ale výsledky tohoto meření jsou místo numerických číslic udány v rozmezích. Před nákupem detektoru alkoholu si promyslete účel pro který má být alkohol tester používán. Zda alkoholtester budete používat pro firemní účely nebo pro osobní měření doma. Pro firemní používání je vhodnější alkohol tester s funkcí kontroly množství vdechnutého vzduchu. Proto prostudujte informace uvedené u každého konkrétního alkoholtesteru . JAK SI VYBRAT ALKOHOL TESTER 1. Alkohol tester vybírejte pouze u seriózních prodejců. Zjistěte si, zda prodejce zajišťuje servis svých produktů, prostudujte si obchodní podmínky a nedůvěřujte až příliš lákavým, nízkým cenám. 2. Pročtěte si důkladně základní informace a popisky detektorů, především zda je alkohol tester schopen naměřit nulovou hodnotu promile alkoholu.3. Další důležitou informací je, zda má alkohol tester vyměnitelné čidlo. Může se stát, že při nevhodném použití (viz. návod k obsluze, který obsahuje každý náš alkohol tester ) dojde k přepálení čidla a poté je nutno toto čidlo vyměnit. U detektoru alkoholu s vyměnitelným čidlem je to otázka několika minut.  4. Doporučujeme zvážit nákup přístroje, který nabízí možnost měření množství vdechnuteho vzduchu. Alkohol tester s touto funkcí je sice obvykle dražší, ale má podstatně přesnější měření alkoholu v dechu.5. Jako další nespornou výhodu považujeme možnost dýchat do alkohol testeru pomocí trubičky. Foukat přímo bez trubičky je sice komfortní, ale alkohol tester má potom tendenci ukazovat menší naměřené hodnoty, jelikož se alkohol drží v plicích a ne v ústech.ALKOHOL TESTER - Důležitá upozornění při používání1. Protože se čidlo potřebuje zahřát, počkejte až proběhne inicializace detektoru asi 20 sec - po proběhnutí inicializace alkohol tester vydá zvukový signál - pípne. 2. Počkejte nejméně 30 minut po konzumaci alkoholu před používáním detektoru alkoholu. Budete mít jistotu, že vzorek alkoholu je odebrán pouze z vašich plic a ne ze zbytku alkoholu ve vašich ústech, což muže mít za následek, že alkohol tester může naměřit vyšší hodnoty. 3. Čidlo v detektoru je vysoce citlivé, nepoužívejte Alkohol tester bezprostředne po kouření nebo pití alkoholu. Počkejte alespoň dvě minuty. Kouř nebo alkohol muže zničit čidlo detektoru. Nepoužívejte alkohol tester v silném větru nebo v místnosti se silně znečišteným vzduchem. Nelijte ani nijak jinak nevpravujte žádnou tekutinu do detektoru mužete zničit čidlo detektoru. 4. Všeobecněsnímače alkoholu ovlivňuje teplota a vlhkost vzduchu. Proto se mužou vyskytnout mírné nepřesnosti meření. Tolerance je 10%. 5. Nevystavujte Alkohol tester extrémním teplotním a klimatickým vlivum. Provozní teplota je +10 - +40 °C. 6. V současnosti se na trhu objevují alkohol testery, které napodobují originální výrobky. Jejich kvalita zdaleka nedosahuje úrovně našich výrobků. Zda je Váš alkohol tester pravý si můžete ověřit na stránkách výrobce: www.sentechkorea.com. Pozor na příliš lákavé a nízké ceny. Levný nákup by se mohl posléze nepříjemně prodražit.ALKOHOL TESTER - POLOVODIČOVÝAlkohol tester s polovodičovým čidlem je určen pro domácí použítí a pro kontrolu zaměstnanců v podnicích či firmách. Tento typ je levnějsí než alkohol tester s čidlem elektrochemickým, což ovšem neznamená, že by jeho měření byla méně přesná. Nižší cena je způsobena nemožností si výsledek měření vytisknout na tiskárně a zaznamenávat do počítače.ALKOHOL TESTER - ELEKTROCHEMICKÝAlkohol tester s elektrochemickým čidlem je přesnější a má větší výdrž než alkohol tester polovodičový. Tomu odpovídá i jeho vyšší cena. Je vhodný na místech, kde je potřeba výsledky měření zaznamenávat do počítače nebo vytisknout. Mluvíme tedy o detektoru alkoholu pro "PROFI" použití.Alkohol tester - servis a kalibraceKalibrace detektoru alkoholu je nevratný proces, po jehož spuštění není možné alkohol tester uvést do původního stavu před kalibrací. Může se stát, že při kalibraci je zjištěno, že je nutná výměna čidla a následná další kalibrace. Kalibrace je účtována jen jednou. Pokud je nutná výměna čidla, budete na tuto skutečnost upozorněni. U detektorů alkoholu v záruce účtujeme pouze cenu kalibrace. Do jednoho roku od zakoupení provádíme našim zákazníkům kalibraci zdarma. Účtujeme pouze dopravu zpět k zákazníkovi.NEJPRODÁVANĚJŠÍ DETEKTOR ALKOHOLU - ALKOHOL TESTER DA 3000Nejprodávanější detektor alkoholu je alkohol tester DA 3000. Je oblíbený nejen pro svou výhodnou cenu, ale také díky své nízké hmotnosti a stylovému designu. Alkohol tester DA 3000 je vhodný, jak pro osobní, tak i pro firemní účely. Lze ho požít jak s nasazeným náustkem, tak i bez něj a má funkci počítadla měření. Rozsah měření alkoholtesteru je v rozmezí 0,0 - 4,0 promile a přesnost je +/-10%. Polovodičové čidlo je v případě nutnosti možné vyměnit za nové. Kalibrace detektoru alkoholu DA 3000 je doporučována výrobcem při běžném použití po 6 měsících. Akohol tester 3000 patří k vlajkovým lodím mezi alkoholtestery a jeho nákup Vám můžeme doporučit. 

    05.únor 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Solární plachty na bazén

    Solární plachty Vám dodáme dle Vašich požadavků v různých rozměrech délka x šířka. Objednávejte dostatečně velký rozměr, abyste si mohli finální rozměr dotvořit přířezem přesně podle velikosti Vašeho bazénu. Nejlepším nástrojem k dotvarování solární plachty je ostrý zalamovací nůž. Trvanlivost plachty je s garancí 24 měsíců. Vlastnosti a specifikace solární plachtySolární plachty na bazény jsou vyrobeny z modro/černé (líc/rub) PE fólie o gramáži 360g/m2 s UV stabilizací. Solární plachta se pokládá na vodní hladinu bublinkami směrem dolů. Průměr bublinek činí 15 mm. Rádi Vám na přání zašleme vzorek plachtoviny zdarma (info@spytar.cz). Bazénová plachta je určena pouze pro letní provoz, v zimním období je nutno ji schovat (plachta nesmí zmrznout). Doporučujeme plachtu ošetřovat podle přiloženého návodu a dodržovat uvedené hodnoty chloru a pH ve vodě. Jak objednat solární plachtu na bazén?  Podle rozměrů a tvaru Vašeho bazénu stanovte rozměr jako nejblíže větší obdélník nebo čtverec podle rozměrů Vašeho bazénu. Po obdržení plachty tuto položíte na bazén a přiříznete na přesnou velikost otvoru bazénu. Plachta se tak přesně přizpůsobí otvoru bazénu, přesně padne na jeho hladinu. Cena solární plachty je cca 159,- Kč/1m2 Proč používat solární plachtu na bazén?zamezíte průniku světla do vody a tím růstu škodlivých mikroorganismů ve vodě bazénu,zamezíte úniku teploty ohřáté vody v noci a při ochlazení teploty vzduchu vlivem chladného počasí,ohřejete vodu v bazénu přes den, kdy se zrovna nekoupete.Doporučení pro zájemce o solární plachtyLevné solární plachty nemají žádný pozitivní účinek, který očekáváte, a jejich trvanlivost nepřesáhne pár měsíců. Doporučujeme volit solární plachty špičkové kvality od naší firmy Marek Mikel s.r.o. Pokud je pro Vás cena hlavním měřítkem nákupu, zakupte raději naši krycí plachtu viz rubrika PE plachty 200g/1m2 SUPER.Je to podstatně levnější řešení s pouze nepatrným nedostatkem proti bublinkové solární plachtě.Přejeme hodně úspěchů v provozování Vašeho bazénu s našimi plachtami!

    06.únor 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Jak vybrat dobré víno

    Ve vinotéce ti odborníci na slovo vzatí poradí, které víno je vhodné pít k jakému jídlu, na jakou teplotu má být vychlazené, jakou má vůni a chuť. Aby ses lépe orientovala, nabízíme ti pár nejdůležitějších termínů.Tramín - bílé víno s barvou dozlatova, velmi intenzívní vůně, typické chuti připomínající sladký kořen. Rýnský ryzlink - jedno z nejušlechtilejších vín, vyznačuje se plnou, harmonickou chutí, vůní připomíná kvetoucí lípu. Ryzlink vlašský - bílé víno s příjemnou svěží chutí, charakteristickou harmonickou kyselinkou, nevtíravou vůní a jemným buketem. Neuburské - bílé víno plné, příjemné neutrální vůně, jemně kořenité chuti s osobitým charakterem. Veltlínské zelené - bílé víno, vyznačující se plnou příjemnou chutí, jemnou vůní, víno harmonické s příjemnou hořčinkou. Rulandské - bílé víno plné, extraktivní chuti, velmi lahodné, jemné. Jedno z nejkvalitnějších odrůdových vín.Sauvignon - bílé víno s nezaměnitelnou vůní po kopřivách či zralých broskvích, která se projevuje i v chutiFrankovka - typické červené víno s vysokým obsahem extraktu, plné chuti s příjemnou trpkostí a odrůdovým buketem. Vavřinecké - červené extraktivní víno jemné, svěží vůně, chutí připomíná povidla až černý rybíz. Modrý Portugal - červené víno lahodné chuti s nižším obsahem kyselin. Rulandské červené - nejkvalitnější červené víno lahodné chuti, charakteristické rubínovým odstínem a harmonickou příchutí sušených švestek. Müller Thurgau - jedna z nejrozšířenějších odrůd, vyznačující se nižším obsahem kyselin , příjemnou harmonickou chutí a muškátovým buketem.Révová vína s přívlastkem představují nejkvalitnější vína, která se smějí vyrábět z hroznů pouze tuzemské produkce. Odrůdu, původ, cukernatost a hmotnost hroznů na výrobu těchto vín ověřuje Česká zemědělská a potravinářská inspekce. Mošty na výrobu těchto vín nesmějí být doslazovány a ke konzervaci se nesmějí používat chemické látky. Rozlišujeme šest druhů vín s přívlastkem.

    20.únor 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Boj o amalgan

    Roku 1833 si bratři Crawcourové otevřeli zubní ordinaci v New Yorku.Zakrátko stály před jejími dveřmi dlouhé fronty zájemců. Crawcourové plombovali zuby rychle a levně. Užívali k tomu zvláštní slitinu stříbra a rtuti, které tehdy říkali Royal Mineral Succedaneum- královská minerální náhrada. Dnes ji známe jako amalgám. Bratři Crawcourové nebyli příliš dobrými zubaři, ale byli vynikajícími obchodníky. Výborně si spočítali, jak rychle se dá na novém vynálezu zbohatnout. Co nečekali, byla dlouhá a útočná válka. HISTORIE Už odedávna se lidé snažili bojovat proti zubním kazům nejrůznějšími výplněmi poškozených zubů. Používali k tomu úlomky korálů, textilníči korkové výplně, vosky a také různé typy cementu. Většina takových plomb vypadla během několika hodin, nanejvýš dnů. V osmnáctém století začali francouzští lékaři experimentovat s kovovými výplněmi a vtloukali tenké fólie cínu nebo zlata do poškozených zubů malým kladívkem. Ani takové výplně nevydržely dlouho. Do drobných štěrbinek,které kolem kovu zůstávaly, se dostaly bakterie a zub se kazil dál. STŘÍBRNÁ PASTA V roce 1826 začal francouzský zubař Auguste Taveau spravovat poškozené zuby slitinou stříbra a rtuti. Stříbro vytvořilo s kapalnou rtutí středně tuhou pastu, která dobře vyplnila zub a pak v něm ztuhla do potřebného tvaru. Taveauovy plomby byly mnohem levnější než zlaté fólie a snadněji se s nimi pracovalo. Měly však vážné nedostatky.Při tuhnutí amalgám nabýval na objemu a buď ze zubu přečníval a bránil dobrému skusu, nebo dokonce zub roztrhl. Taveauova "stříbrná pasta" nebyla mezi lidmi příliš populární. BRATŘI CRAWCOUROVÉ V Evropě amalgám nebyl příliš populární, a tak se bratři Crawcourové rozhodli zkusit štěstí v Americe. Své působení v zemi plné možností založili na reklamě. Vyšlo jim to. Před ordinací stály dlouhé fonty zájemců. Crawcourové se ani nenamáhali zkažené zuby nejdříve vyčistit.Nabrali amalgám a prstem ho vtěsnali do zubu. Celý zákrok trval průměrně dvě minuty. Peníze se doslova hrnuly. I když plomby obvykle po několikadnech vypadly, nabubřelá reklama přiváděla další a další zájemce. VYHLÁŠENÝ BOJ Souběžně s tím se vyprazdňovaly ordinace a čekárny zavedených zubních lékařů. Ti se rozhodli zaútočit. Nejdříve veřejně obvinili bratry Crawcoury z nemorálnosti a profesionální neschopnosti a označilije za pouhé šarlatány. To však nezabralo. A tak zaútočili na materiál,který bratři k výplním používali - na amalgám. Oznámili, že amalgámse vůbec nehodí na plomby, protože je zdraví škodlivý, a nesmí přijít do lidských úst. Zdůraznili, že rtuť je jedním z nejjedovatějších kovů, a jak postupně z plomby vyprchává, působí v těle obrovské škody. Útok byl tak prudký a rozsáhlý, že bratři Crawcourové se sbalili a opustili město. Vyhnáním Crawcourů však boj proti amalgámu zdaleka neskončil. Dentisté odsoudili tento materiál tak důkladně,že bylo pro ně nepřijatelné přiznat mu jakékoli kladné vlastnosti.Kampaň pokračovala a amalgám byl označen za příčinu nejrůznějších nemocí. Každá nemoc, jejíž příčiny nebyly známé, byla připisována amalgámovým plombám. Tvrdilo se, že amalgám způsobil několik případů ochrnutí, byl příčinou nejrůznějších krčních chorob a dokonce i tuberkulózy. BOJ ZA AMALGÁM Od samého počátku si někteří zubaři uvědomovali dobré vlastnosti amalgámu. Proti předsudkům však bylo obtížné bojovat. Ve zručných rukou se amalgám mohl stát pokladem. Ale ještě v roce 1843 Americká zubařská společnost prohlašuje, že kdokoli použije amalgám, bude obviněn ze zanedbání lékařské péče. Někteří dentisté jsou vyloučeni z Lékařské společnosti, protože veřejně začali používat amalgám.Někteří amalgám na veřejnosti odsuzovali, ale tajně ho pro své pacienty používali. Místo argumentů se začala používat velká slova a hesla.V roce 1874 píše Dr. Payne v časopise Dental Cosmos : "Ani asijská cholera, ani černé neštovice, ba dokonce ani malárie nezpůsobily tolik škody jako jedovatý amalgám." Situace se obrátila až v sedmdesátých letech devatenáctého století. Jeden z nejslavnějších tehdejších zubařů v USA Joseph Foster Flag se tehdy zcela jednoznačně vyslovil ve prospěch amalgámu. Prohlásil, že po mnoha letech pokusů s různými druhy této slitiny dospěl k závěru, že zuby vyplněné amalgámem vydržely víc než s jakoukoli jinou výplní včetně zlata. Nastal čas vyhlásit příměří. Koncem devatenáctého století amalgám ovládl ordinace zubních lékařů a stal se nejpoužívanější plombou. První válka proti amalagámu skončila. AMALAGÁMY Kapalné nebo pevné slitiny rtuti (případně gallia) s jedním nebo několika kovy, například se sodíkem, stříbrem, zlatem, zinkem kadmiem či olovem. Lze je připravit většinou přímým stykem rtuti s kovem.Ve stomatologii se používá stříbrný nebo zlatý amalgám jako výplňová hmota zejména v zadních zubech. Nevýhodou je jeho tmavý vzhled.

    05.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Antiradar – je legální nebo ne?

    Mohou řidiči v České republice používat antiradar nebo je to nezákonné? Právník by vám mohl odpovědět „ano“ i „ne“. Následující odstavce přehledně vysvětlují, kdy můžete antiradar používat a kdy je jeho používání zakázané.Používání aktivních antiradarů (rušiček) je zakázánoJedním z druhů antiradarů jsou takzvané aktivní antiradary. Tyto přístroje dokážou na dálku narušovat správnou funkčnost měřících a dalších technických prostředků, které využívá Policie ČR. Tato činnost byla z důvodu znemožnění řádného dohledu Policie ČR na provoz na pozemních komunikacích zakázána zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích:„Nikdo nesmí používat technické prostředky a zařízení, které znemožňují nebo ovlivňují funkci technických prostředků používaných policií nebo Vojenskou policií při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích (dále jen „antiradar“).“V případě používání aktivního radaru se dopouštíte přestupku, za který vám hrozí pokuta od 5 do 10 tisíc korun.Používání pasivních radarů je povolenoNa českém trhu jsou velmi rozšířené takzvané pasivní radary. Jedná se o elektronické zařízení, které je schopné naladit identickou frekvenci, kterou vysílají silniční a laserové radary Policie ČR. V žádném případě však tyto pasivní radary neovlivňují ani neznemožňují funkci jiných radarů. Z tohoto (funkčního) pohledu je tedy nelze považovat za „antiradary“, jak je definuje zákon o pozemních komunikacích.Přestože zákon nehovoří o dovoleném použití pasivních antiradarů, můžeme řidiče uklidnit. Tyto pasivní radary jsou skutečně legální. Důvodem je právní teze, že vše, co není zakázáno, je povoleno. Pakliže tedy zákon stanoví zákaz použití pouze pro takzvané aktivní radary, řidiči jsou oprávněni používat pasivní radary.Přenosné detektory radarů, které si po zakoupení řidiči většinou upevní za přední sklo automobilu, není nutné technicky schvalovat, tedy provádět homologaci (podloženo vyhláškou a rozhodnutím Ústavního soudu).Doporučení pro řidičeVětšina výrobců antiradarů uvádí úspěšnost odhalení policejních radarů nad 90%. Jejich úspěšnost je obecně větší ve městech oproti dálnicím (důvodem je množství překážek, od kterých se může paprsek odrazit). Co by řidiče mělo nejvíce zajímat, je schopnost včasné detekce. Často se stává, že antiradar odhalí policejní radar, avšak vy již nemáte možnost dobrzdit. U některých radarů lze nastavit hlášení na určitý počet metrů od detekovaného radaru.Neumisťujte antiradar přímo na čelní skloPřestože je používání pasivních antiradarů legální, můžete se setkat s  problémy u některých policistů. V případě umístění vašeho antiradaru na čelní sklo mohou argumentovat vaším porušením povinnosti ze zákona o pozemních komunikacích.„Předměty umístěné ve vozidle musí být umístěny tak, aby neomezovaly a neohrožovaly řidiče nebo osoby přepravované ve vozidle a nebránily výhledu z místa řidiče.“S tímto se zřídka setkáváme při používání GPS, které je připevněno na čelním skle. Pozor tedy na to, kam antiradar umístíte.Používání antiradarů v zahraničíVšechny řidiče důrazně upozorňujeme, že legálnost používání pasivní antiradarů platí pro Českou republiku. Mimo její území může být jejich používání (či dokonce samotná přítomnost v automobilu) zakázáno a patřičně sankcionováno. Před svoji cestou do zahraničí se přesvědčte, zda antiradar můžete používat či nikoli. Např. zatímco v Německu je používání antiradarů zcela zakázáno, tak v Rakousku je vyžadována pouze licence a ve Slovinsku jej můžete bez problému používat.Používáte v autě antiradar? Měli jste kvůli tomu někdy nepříjemnosti s policií? Podělte se s námi o vaše zkušenosti v komentářích.

    19.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Existuje zboží, které dostanete na internetu vždy a všude

    Jmenuje se Cookies. Pro někoho znamená zdroj obživy, pro jiného otravné šmírování a další o něm ani neví. Naštěstí se poskytuje bezplatně, ale přesto něco stojí. Je totiž jako štěnice. Snadno se zanese a špatně likviduje.Hodné cookiesNa internetu chce mnoho obchodů prodat co nejvíce zboží. Ostatně nejen na internetu. Kamenný velkoobchod potřebuje další obchodníky, aby si zajistil dostatečný obrat. Sjedná si tedy nějakého zástupce, který v dané oblasti vyvíjí obchodní činnost a pro velkoobchod zprostředkuje vyšší obrat. Za tento obrat dostane nějaké procento odměny. Takový zástupce ví, kolik prodal zboží a může si tedy naúčtovat svoje palmáre. Internetový obchodník také prodává zboží velkoobchodů. Na jeho stránky, které propagoval a kterým věnoval čas a peníze, zajdou zákazníci a buď zboží koupí, nebo se obrátí jinam. Přesto obchodník dostane provizi.Návštěvy se zaznamenávajíWeby totiž používají takzvaných cookies, které ukládají informace o návštěvnících. A nejsou to ledajaké informace. Obsahují mnoho zajímavých údajů. Představte si restauraci. Vcházíte dovnitř a číšník, kterého vidíte poprvé vás vítá se slovy – jsme rádi, že jste k nám zase zavítal. Zároveň přesně ví, co jste měl minule k obědu, jak dlouho jste obědval a kolik stolů jste si vybíral, než jste spočinul na správném místě. Ale jeho znalosti dál pokračují. Ví, že jste si chtěl objednat zákusek, ale rozmyslel jste se a místo kávy jste si nakonec dal koňak. A hned je schopen vám podle odhadu vašich zájmů nabídnout podobné služby.Slídící prográmkyNikdo nechce svého zákazníka jen tak pustit, a tak mu nastraží řadu pastí. Namontuje do jeho prohlížeče, kterým brouzdá po internetu, tyto štěnice a ponechá je dělat svoji práci. Pro zprostředkovatele zajistí, že vaše adresa, pokud se opět objeví v jeho databázi, bude znamenat jeho zákazníka a tedy jeho provizi.Flash cookiesSvých zákazníků se nikdo nechce vzdát za žádnou cenu. Flashová aplikace podporuje takzvané LSO, což jsou Local Shared Objects. Místně uložené objekty se nacházejí mezi daty Flash Playeru a obsahují mnoho zajímavých informací. Ukládají se tam informace z navštívených webů v daleko větším rozsahu, než u malých cookies z prohlížečů. A jsou nevymýtitelné. Trvají stále, nejdou běžně smazat jako třeba automaticky zavřením prohlížeče a fungují ve Firefoxu stejně jako v Chrome nebo Exploreru. Pokud nechcete tyto cookies v počítači mít, musíte se buď flashe úplně zbavit a nemít tak možnost jej používat (ve Flash Playeru dnes jedou třeba sportovní přenosy) nebo si složitě nastavit ve Flashi jejich neukládání či dotazování při vniknutí do počítače. Není třeba zdůrazňovat, že hackeři cookies tohoto typu milují. Ukládat cookies umí také přehrávač Silverlight nebo Adobe Air.ŠmírováníForma získávání údajů o klientech je velice rozšířená a funguje bez jakéhokoliv vědomí, souhlasu a vlivu majitele. Proto je číšník tak dobře informován. Ví nejen co chcete, ale odkud jste přišel, co používáte za kreditku, jak platíte a jakou značku oblečení nosíte. Webové stránky skutečně vědí, že máte třeba operační systém Windows 8, že jste přišli z YouTube a že máte zvolený jazyk češtinu. Jako kdyby vám na rozloučenou dal číšník vizitku s čipem. Vlastně vám ji nedá. Nenápadně ji umístí do vaší kapsy, aniž byste o ní věděl.

    20.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Nadstandard – jiné slovo pro špatné hospodaření

    Chcete lehčí sádru, lepší čočku a usměvavého porodníka? Tak plaťte. Kdo rozhoduje o tom, jaké služby a v jaké kvalitě ve zdravotnictví za placení zdravotního pojištění dostaneme? Jsou to ti, kteří špatně hospodaří s těmito daněmi – zdravotní pojišťovny.Tunel ve zdravotnictvíKolik prostředků, které se vyberou od poplatníků jde vlastně do zdravotnictví a kolik se spotřebuje cestou? To je ta správná otázka. Nadstandard je určitě cesta tam, kde pacient chce něco výjimečného. Jenomže nadstandard dávno nic výjimečného není. Za běžnou platbu dostáváme podprůměrnou péči. Jestliže existují lehké sádry, není přece důvod používat ty těžké. Těžší sádra znamená větší komplikace při rehabilitaci a horší prokrvování a tudíž i hojení. Peníze na tyto sádry se však ztrácejí cestou k pacientovi.ZdravotnictvíKaždý lidský obor prochází vývojem. Díky špatnému nakládání s prostředky občanů se však zdravotnictví dostalo do situace, kdy špatná nebo zastaralá léčba je standard a kvalita je nadstandard. Žádný vývoj nechce nikdo připustit bez přímé platby. Je to stejný stav, jako bychom ve středověku požadovali platbu za umrtvení, protože je nadstandardem. Tehdy to tak skutečně bylo. Mohlo se řezat „naživo“. Jenomže se normálně platilo a neexistoval sociální výdobytek jménem povinná zdravotní daň.Dobrovolné pojištěníNení žádný problém zavést platbu u lékaře. Přímou a kontrolovanou samotným plátcem. Takto fungovalo zdravotnictví mezi válkami. A pojišťovna proplácela to, co měla s pacientem sjednáno. Skončila by tak vyděračská politika státu a diktát zdravotních pojišťoven, které také platíme a hlavně přeplácíme. O standardu by rozhodoval pacient a nikoliv ekonomický tlak na to, aby se neprodělávalo. A nebude to ani tolik bolet. Stát může garantovat nadlimitní objem péče pro pacienty, jejichž léčení je drahé. Jenomže to by znamenalo, že padnou korupční a tunelářské vztahy mnohých zdravotních pojišťoven.   

    20.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Potravinářství a hygiena mají kvalitní předpisy, které často nejsou dodržovány

    V oblastech, které se týkají potravin a dalších činností se vyžaduje zdravotní průkaz. Tento fakt je mnohému znám a jedná se o poměrně formální úkon návštěvy lékaře. Každý rok ale vzniká mnoho onemocnění, které mají původ v nedostatečné hygieně. Oblíbeným argumentem hygienické nezávadnosti je zdravotní průkaz. Ale ten nenahrazuje všechno. Právě naopak.Vybrané službyZdravotní průkaz vystavuje praktický lékař, který se zeptá žadatele na různé nemoci a poté vypíše doklad. Někdy může poslat na výtěr ke zjištění, zda žadatel není třeba bacilonosič. Bohužel se často vydání průkazu bagatelizuje a v rámci vydělání peněz proběhne prohlídka jen formálně. Prostě jde jen o zaplacení 200 Kč a lékařský čas v objemu cca 10 minut. Přitom se jedná nejen o stravování a výrobu potravin, ale také o výrobu kosmetických prostředků, provozování úpraven vod, provozování holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, kosmetických, masérských, regeneračních nebo rekondičních služeb, provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže a ve které se používají k péči o tělo speciální přístroje – třeba tetování.Dbát o zdravíNejvětším problémem je především aktuální zdravotní stav. Fyzická osoba, která vykonává epidemiologicky závažné činnosti se musí podrobit lékařské prohlídce a vyšetření, pokud je postižena průjmem, hnisáním či horečnatým nebo infekčním onemocněním. Málokdo ovšem dodržuje tato pravidla a je normální, že v obchodech vidíme prodavače s kašlem, teplotou nebo jinými problémy. Přitom povinnost prohlídky se vztahuje nejen na přímé onemocnění, ale také na výskyt takového onemocnění ve svém okolí.Nejen zdravotní průkazPrůkaz musí mít každý u sebe a na vyzvání ho předkládá orgánu ochrany veřejného zdraví. To ovšem není jedinou povinností, pracovník musí znát také předpisy a může z nich být vyzkoušen. Stejně tak musí uplatňovat svoje znalosti na ochranu veřejného zdraví a dodržovat zásady osobní a provozní hygieny. Zároveň je provozovatel činností, které se týkají možnosti epidemiologického ohrožení, povinen instruovat a školit zaměstnance, aby tyto předpisy dodržovali. A dokonce musí k takovým činnostem zajistit podmínky a používat jen pitnou vodu nejen k pití, ale ke všem podobným činnostem.Osobní hygienaPřestože je každý s hygienou seznámen a domnívá se, že dodržuje a zná osobní hygienu, dochází k častému porušování právě těchto návyků v potravinářství a dalších oborech. Stačí jen použít hřeben nebo si v takových provozech stříhat nehty. I použití různých make-upů. smrkání a kýchání je prohřeškem proti hygienickým předpisům. Čistý pracovní oděv nebo znečištěné pomůcky jsou také důvodem pro sankce a zákazy.Většina lidí považuje nakládání s potravinami za běžnou a samozřejmou činnost. Předpisy jsou ale mnohem složitější a mnohdy si na ně pracovníci nebo zaměstnavatelé stěžují. Jenomže infekce a problémy se špatnou stravou až toho pramenících nemocí, jsou velice časté. Jenom ve vyjmenovaných hlavních zásadách se vyskytuje mnoho jednání, která známe každý. Špinavý oděv u řezníka, kýchající prodavačka nebo česání vlasů jsou takové samozřejmosti, které ani nezaregistrujeme. Měli bychom ale být opatrní. Infekce, které vznikají v potravinových provozech jsou časté a právě tyto prohřešky nás stojí zdraví. A zdraví je jen jedno.

    23.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Kdo komu podá ruku?

    7 pravidel společenského chování!Ruce si podáváme dnes a denně, v soukromém i pracovním životě… Z podané ruky můžete vyčíst, nakolik si daný člověk osvojil společenská pravidla. Tento zdánlivě jednoduchý akt nás může ale i znemožnit…Proč právě dlaň?Napadlo vás někdy, proč si lidé při setkání nabízejí právě dlaň? „V pravé ruce se v minulosti nosila zbraň. Je to tedy symbol, že přicházím v míru, beze zbraně,“ vysvětluje odborník na etiketu Ladislav Špaček.1. Před podáním…Před podáním ruky vždycky povstaneme. Zůstat sedět si může dovolit ve vhodných případech pouze žena či starší osoba. Ani žena by však neměla zůstat při podání ruky sedět, pokud zdraví jinou ženu, případně staršího muže.2. Základ – významnostZákladní pravidla předepisují, že ruku jako první podává člověk společensky významnější – tedy žena, šéf a starší člověk. Host by měl vyčkat na nabídnutou dlaň od hostitele. Setkají-li se dva páry, pozdraví se nejprve ti, kteří se znají, třeba manažer se svým šéfem, pak představí manažer svou partnerku a nakonec šéf tu svoji. Ruku ovšem podává jako první nejvýznamnější ze všech čtyř – paní šéfová, a to druhé nejvýznamnější osobě – partnerce manažera, pak manažerovi a partnerka manažera nabídne ruku šéfovi.3. Kombinace faktorůJak se ale orientovat při kombinaci různých faktorů?! I na to etiketa pamatuje. Služební nadřazenost dominuje nad pohlavím i stářím. V prostředí, kde není důležitá pracovní hierarchie, hraje roli pohlaví – žena nabízí ruku muži. A pokud vstoupíme někam, kde nejsme místní, pozdravíme sice jako první, ale na nabídnutí ruky čekáme.4. Poloha rukySvou ruku nepodáváme partnerovi dlaní otočenou vzhůru ani dolů.  Podáním dlaní vzhůru totiž naznačujeme podřízenost druhému člověku, dlaní dolů naopak nadřazenost. Správně tedy ruku podáváme dlaní kolmo k zemi nebo, chcete-li, hranou směrem k zemi.5. Síla a délka stiskuStisk musí být pevný, středně dlouhý. Je pravda, že podávání „leklé ryby“, tedy vlastně vložení ruky do dlaně téměř bez jakéhokoliv stisku, může svědčit o nízkém sebevědomí, ostychu, ale i o nezájmu.6. Jiné nerovnostiPokud vám někdo podá pravou ruku a levou rukou vás zároveň chytne za rameno či paži, dostáváte se do zvláštního postavení. Tento druh kontaktu by neměla používat méně společensky důležitá osoba vůči významnější. Může vzbudit pocit podřízenosti.Podle Ladislava Špačka je poplácávání po rameni ve společenském styku nepřijatelné. Podobně se nehodí podanou rukou třást. „Je to trochu archaický způsob. Zejména ženu je absolutně nepřípustné poplácávat po rameni či jí s rukou cloumat,“ říká Špaček.Nadřazenost lze vycítit i z toho, pokud někdo vaši dlaň uchopí do pravé ruky a přikryje ji ještě svou levou dlaní. K tomuto gestu mohou sklouznout i lidé, kteří si vaší přítomnosti natolik váží, že vás nechtějí jen tak pustit. Nebo jsou nejistí a potřebují se něčeho „chytit“.7. Další prohřešky„Ruka se nikdy nepodává přes překážku, přes stůl, nebo dokonce do kříže, sejde-li se víc lidí,“ tvrdí L. Špaček. Nepodáváme ruku v rukavici (pouze výsada žen), v sádře ani ruku zašpiněnou, popřípadě zpocenou. Nepodáváme ruku, pokud vidíme, že má druhá osoba na recepci plné ruce sklenky a talířku s jídlem.„Nejhorším prohřeškem proti etiketě je podání ruky přehlédnout nebo dokonce demonstrativně odmítnout,“ zdůraznil Špaček. Odmítnutí podané ruky se v mezilidských vztazích rovná vyhlášení války a slušný člověk se takovému postoji vyhne i u nepřítele.Ověřte si zvyklosti dané zeměVždy si ověřte zvyklosti s podáváním ruky dané země. Konflikt kultur a zvyků nám může přinést nejednu horkou chvilku…FranciePodání ruky je formálním pozdravem, používá se při představování a po delší nepřítomnosti.Velká BritániePodání ruky při loučení po obchodním jednání, jinak není zcela běžné, fyzický kontakt omezit na minimum!USAPodání ruky při obchodních schůzkách, při seznamování.Latinská AmerikaPodání rukou je různé, např. v Argentině spíše ne, v Brazílii při oficiálních příležitostech ano.TureckoPotřesení rukou je běžné. Arabský světPodání pravé ruky je jen u Arabů, kteří se předem znají, doprovázeno políbením. Pozor na levou ruku, ta je považována za nečistou! Muslimové nesmějí podávat ruku ženám. AsieAsiaté si ruku nepodávají vůbec, jen se vzájemně mírně ukloní.

    29.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková


Výsledky vyhledávání v sekci: Sport
  • Jak se naučit na snowboardu

    Jak se naučit na snowboardu jezdit ještě tuto sezónu a stihnout tak pořádnou sněhovou nadílku? A navíc bez zranění a přitom rychle a dobře?Odpovědí jsou jednoznačně speciální kurzy snowboardingu, které působí již vedle tradičních lyžařských školách. Avšak dříve, než vůbec absolvujete školení, nezaškodí si říci něco o snowboardování a vzpomenout si několik tipů, jak na to. Tento oblíbený zimní sport je lákadlem pro všechny, ale zejména mladší z nás.Pro ty, co lyžují, bude snowboardování něco nového. Ale stejně i pro ty, co ještě nemají žádné zkušenosti se zimními sporty. Určitě vás však překvapí zjištění, že jak se snadno dá naučit na snowboardu i za první den, chce to jen pevnou vůli a trochu šikovnosti. Začněme s tím, kde na snowboard. Ideální jsou svahy, které nejsou moc strmé, ale měly by mít určitý sklon. V lepších lyžařských střediscích najdete svahy zvlášť pro lyžaře a zvlášť pro snowboard, podle určité náročnosti. I když vyzkoušet si to můžete i nadivoko na svahu, který najdete takříkajíc za humny, určitě tam nechoďte úplně sami.Druhou věcí, dřív, než se vůbec postavíte na snowboard, je zjistit, která noha bude ta vpředu a která ta vzadu. Přirozeným reflexem to zjistíte velmi jednoduše na ledě - zkuste se chtít odrazit jako při bruslení na ledě a ta noha, která Vám přirozeně půjde jako první dopředu, bývá obvykle ta, kterou bu jste vpředu měli používat i na snowboardu. A teď pojďme na samotný sport. Najděte si nějaké rovné místo a nejprve si zapněte přední nohu do vázání, pak zadní. Při sjezdu rovnou je třeba mít těžiště uprostřed snowboardu, naopak při obloucích máme těžiště na přední noze, kterou určujeme, kdy půjdeme do oblouku. Při snowboardování totiž platí podobně jako při lyžování, že svah sjezdů oblouků a ne kolmo dolů. Na úvod si zkuste sesouvání po svahu. Postavte se čelem ke svahu dolů, vytáhněte špičky do vzduchu, paty tlačte naopak do země. Správný je zejména postoj, nebuďte moc vzpřímený, ale ani moc skrčený. Důležitá je stabilita, abyste nepadli takříkajíc na zadek. Toto chce pár hodin trénování, abyste našli správný balanc, ale pak to už půjde. Začnete se pěkně spolu se snowboardem posouvat dolů, přenášejte váhu střídavě jednou na levou, jednou na pravou nohu. Kam přenesete více váhy, tím směrem půjdete, ačkoli stále pěkně dolů. Vždy udržujte stabilitu. Pokud jste zvládli sesouvání, znamená to, že první lekci ze seriálu jak se naučit snowboardu, máte úspěšně za sebou. Cílem bylo naučit se pracovat s deskou tak, abyste měli stabilitu. Zkuste teď už oblouky, čili klasický styl. Nejprve si najděte měkký sníh a ne příliš prudký svah. Pomalu se spusťte a pomocí hlavy a ramen korigujte směr, kudy půjdete. Pokud otočíte hlavu a ramena doleva, pomalu a postupně se otočí i celé tělo doleva a tomu se přizpůsobí i to, jakým směrem jde snowboard. Pamatujte, že je to zejména přední noha, kde má být těžiště při obloucích a ta nám určí, jak moc a kam vůbec zatočíme. Oblouky můžete dělat na patách i špičkách, střídejte to. Jedním směrem můžete dělat oblouk na patě, přičemž do druhého oblouku půjdeme už na špičce. Rozeznáváme je podle toho, že při zatáčení do oblouku nakloníme celou desku buď tam, kde máme špičku přední nohy, nebo patu.I trénink těchto dvou stylů může zabrat několik hodin pro ideální zvládnutí, ale rozhodně to cvičení stojí za to. Při snowboardování třeba používat zejména nohy, takže ruce mějte při těle a nemávejte nimi, i když to tak určitě většina snowboardistů dělá. Zadní noha při obloucích má být maximálně odlehčená. No a postoj je velmi důležitý, nejen pro stabilitu, ale i pro pohodlí na svahu. Trénujte správné pokrčená kolena, nebuďte narovnaná ani příliš napjatý. Celé tělo musí být maximálně uvolněné a kolena pokrčená tak, aby působily jako tlumiče ale zároveň i jako určité pružení. Na úvod to ale bez pádů nepůjde a tak s tím třeba počítat. Pokud se chcete naučit opravdu profesionálně jezdit na snowboardu, oslovte i instruktora, který by vám měl vědět za 2 či 3 hodiny říct, co děláte špatně, jak zlepšit postoj, oblouky nebo jiné věci. Otázka jak se naučit snowboardu však není jen o trénovaní a cviku, ale zejména o snaze a výdrži. Nikdo učený z nebe nespadl a tak nevěšte hlavu, pokud vám to bude trochu času trvat.

    09.únor 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Historie potápění

    Jedním z vyvolených, kteří mají jedinečnou příležitost nahlédnout a pokorně proplout jiným světem, plavat a dýchat, koukat na bubliny a nevědět, že celou dobu pobytu pod vodou nemyslí na nic jiného než na nic! Víte, jaké to je nemyslet na nic? Jen dýchat a poslouchat svůj dech? Přátelé, naše potápění je relativně mladý sport, který před několika nemnoha desítkami let "vynalezl", minimálně však proslavil Jacquues Yves Costeau, řeknou si mnozí... Ano, pan Costeau se skutečně zasloužil o zpopularizování potápění a objevil, ale hlavně zachytil, nafilmoval a ukázal široké veřejnosti podvodní svět a možnost jeho návštěv pomocí aqualungu. Ale nebyla to vždy lahev se stlačeným vzduchem, nebyl to vždy a od počátku regulátor vložený do úst a nebyl to vždy neopren co obklopovalo tělo prehistorického potápěče. Historie potápění Touha nakouknout pod hladinu, poznat tehdejší "záhady" hlubin (zpočátku nepříliš tmavých) a objevit a hlavně uvidět "to" co "tam" je, se datuje od nepaměti, co je svět světem a člověk tvorem zvědavým. Dnes je úsměvné, že první kroky pod vodu nevedly pro relaxaci, vyčištění hlavy od stresu, zneklidňujících myšlenek na nezaplacené složenky či podobných "výdobytků" doby dnešní. V dobách dřívějších, o mnoho staletí i tisíciletí zpět, vstupovali odvážlivci pod vodní hladinu především z důvodů praktických. Často a vlastně vždy, byl takový počin experimentem, možná hazardem s vlastním zdravím a životem, ovšem neméně často činěn ne zcela vědomě a díky neznalosti... Jen ta touha dokázat to, byla prostě silnější a o to více obdivuhodnější! Posuďte sami... V britském muzeu je uložena hliněná tabulka z Mezopotánie stará 6000 let s vlysem člověka pod vodou – první dochovaná zpráva o existenci potápěčů a jejich práci. Je však pravděpodobné, že potápění bylo využíváno již daleko dříve. Spolu s rozvojem mořeplavby vznikla nejen potřeba získávat z moře suroviny a potravu, ale i ztracené náklady z potopených lodí. A byly to bohužel i důvody vojenské. Již v roce 415 před n. l. zničili řečtí potápěči opevnění Syrakus. Kroniky zaznamenávají, že roku 332 před n. l. sestoupil pod hladinu Alexandr Veliký, aby v sudu se skleněnými okny sledoval práci svých potápěčů při likvidaci opevnění, bariér a zátarasů v přístavu maloasijského Tyru. V přístavech kolem Středozemního moře platil zákon, který určoval odměnu pro potápěče v závislosti na hloubce potopeného nákladu. Za vyzvednutí zboží z hloubky 3,5 m patřila potápěči třetina a z hloubky 7 m dokonce polovina jeho ceny. Potápění bylo provozováno i mimo Evropu. Potápěči lovili pod vodou ryby a perly, sbírali mořské houby. Výstroj a výzbroj starověkých potápěčů byla velmi jednoduchá, primitivní. První potápěčské masky vyráběly japonské Ama - lovkyně perel. Byly zhotoveny z krunýřů želv, které se důkladným leštěním staly průhledné. Musíme dnes obdivovat odvahu a důmysl potápěčů, kteří dokázali pracovat pod vodou s tak prostými pomůckami. Řečtí potápěči si s sebou pod vodu brali hubku s olejem. Pod vodou vypouštěli olej ústy tak, aby vytvořil v očním důlku vrstu s odlišným indexem lomu světla a zlepšil tak ostrost vidění pod vodou. Aristoteles popisuje roku 350 před n. l. potápěče, který dýchá pod vodou dutým stvolem rákosu. Také básník Plinius se zmiňuje o bojových plavcích vybavených trubicemi s plovákem na konci. Slovanští bojovníci na území dnešního Německa používali v 11. století n. l. dýchacích trubic z rákosu, aby se mohli nepozorovaně přiblížit k nepříteli. V roce 1250 psal Roger Bacon v díle Novum Organum o zásobnících vzduchu pro potápěče. Tyto kožené vaky nepatrně prodlužovaly pobyt člověka pod vodou. Leonardo da Vinci, tvůrce slavné Mona Lisy, se zabýval konstrukcí zařízení pro potápěče v knize Codex Atlanticus a na své prkno narýsoval první ploutve. Kožené kukly s přívodem vzduchu z hladiny, tedy jakýsi šnorchl, problémy potápění příliš neřešily. Hloubka použití kukly s hadicí na povrch je omezena na několik desítek centimetrů. Užitečnější zařízení, kožené vaky, popisuje Ludwig von Eyb v knize Kriegsbuch. Začátek 16. století je pro nás pozoruhodný především rozvojem techniky potápěčských zvonů. První zvon se objevil zřejmě někdy kolem roku 1531. Velký zvon (asi 3 metry vysoký), se spustil pod hladinu a vlivem tlaku v něm vzduch zůstával v horní polovině a nemohl unikat. Potápěč pak pouze vplul do zvonu, nadechnul se a opět plaval pryč. Těchto zvonů použili při hledání římských lodí na jezeře Nemi v Itálii. Roku 1538 předvedli řečtí potápěči potápěčský zvon císaři Karlu V. na řece Tajo ve Španělsku. Souběžně se zvony se objevily první pokusy o sestrojení ponorek. Později se používalo potápěčských zvonů, ve kterých mohlo sestoupit více lidí. V 17. století se používali potápěčské zvony ve Francii v Dieppe a ve Skotsku (1665). Velkého úspěchu dosáhl William Phips z Masachusetts. Pomocí potápěčského zvonu a domorodých potápěčů zachránil ze španělských lodí zlato, stříbro a zboží v hodnotě 200 000 liber. Jeho zvon byl zásobován z hladiny vzduchem ze zatížených sudů spouštěných níže než spodní úroveň potápěčského zvonu. Vzduch ze sudu unikal do zvonu a obohacoval tak jeho atmosféru. Slavný astronom Edmund Halley zkonstruoval a v roce 1690 sám předvedl potápěčský zvon, ve kterém on a pět dalších lidí strávilo pod hladinou Temže 1,5 hodiny. Také tento zvon byl zásobován vzduchem z hladiny. O sto let později vylepšil Smeaton zvon o přívod vzduchu pomocí pumpy. Později byl potápěčský zvon doplněn zpětným ventilem v hadici přívodu vzduchu. Délka pobytu lidí v takovém zvonu byla omezena fyziologickými zákony. Pokročilejší techniku než zvon představuje ponorka. O prvním podvodním plavidle se nám dochovaly záznamy z konce 16. stol. Anglický matematik William Bourne roku 1578 pomýšlel na kompletně uzavřenou loď pohybující se pod vodou, jejíž dřevěná konstrukce by byla potažena kůží nepropouštějící vodu. Bourne však svou myšlenku nerealizoval, a toto prvenství tudíž náleží Cornelisu Drebbelovi z Holandska. Mezi lety 1620 a 1624 se s ponorkou podobné konstrukce, jako byla Bournova, několikrát úspěšně potopil do hloubky 4 až 5 m v Temži a její rychlost byla asi 3,3 km/h. Na jednu krátkou vyjížďku se odvážil vyplout i král James I.První praktické využití podvodního plavidla bylo válečné, a to během americké revoluce v letech 1775-1783. Konkrétně šlo o dřevěnou ponorku nazvanou Turtle (čili Želva), jež měla tvar lískového ořechu a pojala pouze jednoho člověka. Jejím konstruktérem byl David Bushnell, student Yaleské univerzity. Na počátku 19. stol. pak nastal velký zájem o ponorky, takže do roku 1827 bylo jen v Anglii patentováno 14 nových typů konstrukcí. V roce 1715 zkonstruoval Angličan John Lethbridge první oblek, předchůdce pozdějších pancéřovaných skafandrů. Byl to vyztužený dřevěný válec (sud) s průzory a se dvěma koženými rukávy těsnými kolem manžet. Byl určen do malých hloubek a na svou dobu fungoval velmi dobře. S vývojem potápěčské techniky se objevují i první poznatky o fyziologii potápěčů. V roce 1660 vydal Robert Boyle knihu o fyzikálních vlastnostech vzduchu. V této knize popisuje chování zvířat v přetlaku. Jako první popisuje barotrauma z podtlaku. V polovině 18. století byly používány potápěčské obleky s přívodem vzduchu z ponořených nádrží v Great Yarmouthu v Anglii. Doktor Freminent předvedl Francouzské akademii roku 1722 potápěčský oblek podobného typu. O dva roky později byl s tímto oblekem uskutečněn v Le Havru padesátiminutový sestup. Potápěč ucpal díru v lodi a uvázal utrženou kotvu. Výsledek demonstrace byl příznivý. Za Velké francouzské revoluce přeřezávali potápěči kotevní lana při dobývání Mayene. Ve střední Evropě vyvinul potápěčský oblek Němec Klingert. Sám jej také roku 1797 předvedl na Odře. Oblek (na obrázku) byl zásobován vzduchem z hladiny pomocí pumpy. O rok později demonstroval svůj skafandr trestanec Burlet s dozorcem Sardou. Při potápění v přístavu Toulon zůstal Burlet pod vodou celou hodinu a provedl tytéž práce jako před 28 lety Freminent. Není známo, zda byl tento oblek zásobován vzduchem z nádrží nebo pumpou, ani zda byl dále používán. V roce 1802 navrhl William Forder potápěčský oblek, který znamenal značný krok vpřed. Oblek se skládal z měděného krunýře, zakrývajícího horní část těla a hlavu. Na tetno krunýř byly připojeny kožené rukávy a kalhoty. Vzduch byl do obleku vháněn měchem hadicí připojenou ve výši krku. Vzduch sloužil nejen k dýchání, ale tvořil i vzduchový polštář kolem těla potápěče. Vydýchaný vzduch byl odváděn z pravé strany prsou hadicí, která sloužila zároveň jako zajišťovací lano. Na konci hadice byl výdechový ventil, kterým se nastavovala hloubka ponoru. Toto umístění bylo velmi nepraktické. Potápěč si sám nemohl kontrolovat množství vzduchu v obleku. K obleku patřila i svítilna s přívodem vzduchu. Spaliny byly odvádněny do výdechové hadice. V té době byla známá a používaná přilba otevřeného typu. Měla zahnutou výdechovou trubici a nebyla zaplavena díky konstantnímu přívodu vzduchu. Vídeňský puškař August Siebe, žijící v Anglii, předvedl svůj první potápěčský oblek otevřeného typu roku 1819. Vzduch byl do obleku přiváděn hadicí a volně unikal kolem pasu. Potápěč musel pracovat ve vzpřímené poloze, jinak se oblek zaplavil. Přelomem ve vývoji potápěčských zařízeních byl rok 1837. August Siebe předvedl svůj Siebe´s Improoved Diving Dress. Po zkušenostech s otevřeným oblekem se rozhodl pro oblek z pevné nepropustné tkaniny s pružnými manžetami na rukávech. Na krku se oblek přišrouboval k mosaznému náplecníku na který se nasazovala přilba. Na prsou a zádech měl potápěč olověná závaží a na nohou boty s olověnými podešvemi. Největší krok vpřed znamenal pérový výdechový ventil na přilbě, který mohl ovládat sám potápěč. Vzduch v obleku vytvořil kolem potápěče polštář, který jej chránil proti chladu. Díky pérovému ventilu mohl potápěč pracovat v libovolné poloze. V roce 1839 začaly záchranné práce na lodi Royal George ve Spitheadu. Po prvních pokusech se zvony se velící důstojník W. Pasley rozhodl vyzkoušet různé typy obleků. Byly mezi nimi i obleky Bethelův a Deanův, které reprezentovaly standart těchto let (bratři Deanové vydali roku 1836 první manuál pro potápěče). Bethelův oblek odmítl Pasley z důvodu časově náročného oblékání, Deanův se mu zdál příliš nebezpečný. Z testu vyšel vítězně Siebeho uzavřený potápěčský oblek. Tak, jak jej začali používat roku 1840 ve Spitheadu, je používán prakticky dodnes. Někdy kolem roku 1840 byl oblek vylepšen o zpětný ventil na přilbě v přívodu vzduchu. Tak jej popisuje Richard J. Burke v knize o potápěči J. B. Breenovi. Siebeho oblek vyřešil ve své době naléhavou potřebu jednoduchého a snadno použitelného zařízení pro práce pod vodou. Práce na lodi Royal George jsou pozoruhodné i z jiných důvodů. Poprvé se zde u potápěčů vyskytly příznaky dekompresní choroby. Svoji dobu výrazně předběhl návrh nikdy nerealizovaného obleku Williama H. Jamese. Potápěč byl oblečen do kožené kazajky s přilbou. Vzduch do obleku byl přiváděn z prstencovitého zásobníku, který měl potápěč kolem těla. James předpokládal plnění zásobníku vyztuženého pásy na tlak 3 MPs, tedy na dobu pobytu 1 hodiny v malé hloubce. Jamesův návrh byl prvním prakticky realizovatelným nezávislým potápěčským zařízením. Většina zařízení používaných do poloviny 19. století byla závislá na hladině. Potápěčské zvony byly zavěšeny na pontonech a zásobovány z hladiny vzduchem. Siebeho skafandr byl závislý na hladině dodávkou vzduchu. Další vývoj potápěčských zařízení směřoval k nezávislosti na hladině. Nezávislý potápěč nebo zařízení si nese svoji zásobu dýchací směsi s sebou. Není spojen s hladinou lanem, vyjma signálního, a dokáže se bez družstva na hladině nějaký čas obejít. Nezávislé potápěčské přístroje můžeme rozdělit do dvou skupin: a) s uzavřeným dýchacím okruhem b) s otevřeným dýchacím okruhem Přístroje s otevřeným dýchacím okruhem se skládají ze zásobníku dýchací směsi (kyslík, případně směs kyslíku s jnými plyny), dýchacího vaku, pohlcovací zařízení na CO2 a dávkovače. Potápěč nadechuje dýchací směs z vaku a přes pohlcovač ji znova do vaku vydechuje. Různými dávkovači je do vaku stále dodávána čerstvá směs, která uniká z vaku do vody, jen je-li vak příliš plný, nebo je-li třeba z něj odstranit starou směs, propláchnout jej. V přístrojích s otevřeným okruhem dýchá potápěč vzduch nebo směs ze zásobníku a vydechuje buď přímo do vody, nebo u obleků typu středních souprav do obleku a vzduch je automaticky, popřípadě občas ručně odpouštěn do vody. Vydýchaný vzduch není nijak regenerován. První přístroj s částečnou autonomií byl “aerophore” Francouzů Benoita Rouquaryola a Augusta Denayrouze z roku 1863. Přístroj se skládal z obleku, masky s jedním zorníkem a regulátoru, který dodával množství vzduchu v závislosti na hloubce a potřebě dýchání. Přístroj byl určen pro provoz s lahvemi na stlačený vzduch. Doba však nebyla ještě zralá pro výrobu lahví schopných pojmout dostatečnou zásobu vzduchu. Denayrouze s Rouquayrolem adaptovali svůj přístroj na závislý na hladině. Zůstal jen malý zásobník, který potápěči umožnil krátké odpojení od vzduchové hadice. Je až s podivem, jak mnoho se tento přístroj podobá moderním potápěčským oblekům s přilbami pro pracovní potápění ve velkých hloubkách. V roce 1878 vyvinul H. A. Fleuss přístroj s uzavřeným okruhem. Flessův přístroj byl později hromadně vyráběn, Nutnost vysokotlaké láhve Fleuss částečně obešel použitím 100% kyslíku. Objem kyslíku pro stejnou dobu potápění je totiž postatně menší než potřebný objem vzduchu. Vylepšený Fleussův přístroj byl během I. světové války používán v Royal Navy jako záchranný přístroj pro únik z ponorek. Podobný přístroj zkostruoval roku 1881 Rus Kothynski, ale příliš se nerozšířil. I v Rusku mělo potápění důležitou úlohu. První návrh potápěčského přístroje je z roku 1719. Rolník Jefim Nikonov navrhl přístroj, který měl všechny prvky pozdějších ventilovaných skafandrů. Nebyl však nikdy realizován. Roku 1881 navrhl talentovaný inženýr Lodygin dýchací přístroj pracující se směsí kyslík – vodík. Dýchací směs se získávala přímo z vody elektrolýzou. V roce 1882 byla v Kronštadtu založena první námořní škola, kde se vyučovalo i potápění. Vychovali tam celou řadu odborníkům, byly vytvořeny směrnice a pravidla potápění. Na světové výstavě v Chicagu v roce 1893 se dodalo velkého uznání vynálezu lékaře Šidlovského. Šidlovská propracoval princip zpětného ventilu, který se stal neodmyslitelnou součástí všech ventilovaných skafandrů světa. Absolventi školy se proslavili při všech větších potápěčských akcích té doby v Rusku. V roce 1895 vyzvedli vojenští potápěči loď Ruslaku z hloubky 50 metrů. Ruské flotily byly začátkem tohoto století vybaveny kvalitní potápěčskou technikou a dobře vycvičenými potápěči. Poněkud stranou vývoje potápěčské techniky je vývoj pancéřovaných skafandrů. Objevují se v 19. století. Tento typ obleku patří k závislým na hladině a potápěč v něm pracuje chráněn kovovou konstrukcí skafandru pod atmosférickým tlakem. Skafandry tohoto typu umožňují práce ve velkých hloubkách. U původního typu skafandru, například Neufeldt Kuhnke z roku 1913, byl pohyb potápěče pod vodou značně ztížen omezenou pohyblivostí kloubů a vahou skafandru. Potápěč většinou jen telefonem řídil pohyb lan a háků. Před dvaceti lety prožil pancéřový skafandr svou renezanci. Vzhledem k ostatním systémů saturačního potápění odpadla nutnost dekomprese, a tím i složité techniky na palubě lodi. Příkladem současné kostrukce pancéřového skafandru může být napříkald oblek JIM, vyráběný britskou firmou Underweater nad Marine Equipment (obr.). Jeho váha na suchu činí 460 kg. Je vyroben z magnéziové slitiny a jeho klouby na rukou a na nohou jsou uloženy v lázni z rostliného oleje. Pohyblivost obleku s regenerátory umožňuje pobyt potápěče až 20 hodin v libovolné hloubce až do 600 m. Ruce obleku jsou zakončeny manipulátory, se kterými cvičený operátor dokáže provádět i velmi složité operace. Obdobným zařízením od stejné firmy je i WASP, který má místo nohou válec podobný spacímu pytli se čtyřmi motory, které umožňují manévrovat. Celý systém WASP, popřípadě JIM je možné transportovat helikoptérou na místo nasazení. Cena práce v tomto obleku je podstatně menší, než cena nasazení potápěčského týmu vybaveného saturační technikou. Pancéřové skafandry současné doby našly uplatnění při opravách havárií na naftařských plošinách a zařízeních pro těžbu ropy v moři. Vývoj dýchacích přístrojů s otevřeným okruhem je pro sportovní potápěče nejdůležitější. V roce 1912 zkonstruoval Francouz Fernez nezávislý potápěčský přístroj na stlačený vzduch. Skládal se z ocelové láhve se zásobou vzduchu, potápěčem nesené na zádech, odkud byl vzduch přiváděn přes jednoduchý redukční ventil do náustku na prsou potápěče. Potápěč si mohl sám nastavit průtok vzduchu do náustku a zároveň sledovat nastavení na manometrech redukčního ventilu. V náustku byl i výdechový ventil, který odváděl přebytečný vzduch. Fernezův přístroj byl doplněn brýlemi se dvěma zorníky a svorkou na nos. Tento aparát proto mohl nabídnout jen krátkodobý pobyt v nevelké hloubce. Roku 1924 podstatně zjednodušil Fernezův přístroj francouzský námořní důstojník Yves Le Prieur, který vybavil láhev se vzduchem ručně ovládaným dávkovačem. Přístroj měl v láhvi na prsou zásobu vzduchu asi na 15 minut v hloubce 12 m. Potápěč si sám ručně reguloval přívod vzduchu do celoobličejové masky "lunettes". Výdechový ventil byl umístěn na horním okraji zorníku. Ve srovnání s Fernezovým přístrojem umožňovalo toto uspořádání lépe využít zásobu vzduchu, který potápěč do celoobličejové masky napouštěl jen podle potřeby. Obsluha dávkovače však potápěče příliš zaměstnávala, proto se začalo uvažovat o automatickém dávkovači vzduchu. V roce 1934 založil Le Prieur s filmovým producentem Jeanem Painlevé klub sportovního potápění Club se Sous-l´Eau. Členové klubu začali brzy používat ploutve, které vynalezl a vyrobil roku 1929 Le Corlieu. Na světové výstavě v Paříži v roce 1937 plavali a potápěli se členové klubu v akváriu s barevnými světly v baletu pod vodou Aquarium Humain. Další zlepšení potápěčského přístroje provedl Georges Comheines. Použil poloautomatického regulátoru a roku 1943 sestoupil nedaleko Marseille do hloubky 53 metrů. V době druhé světové války potápěči – bojový plavci používali takřka výhradně přístrojů s uzavřeným okruhem, kde potápěče prozrazují bubliny. Svými diverzními akcemi působili značné ztráty na lodní technice v dobře chráněných přístavech. Během této doby dva Francouzi, námořní důstojník a inženýr, dosáhli úspěchu, který znamenal průlom v konstrukci dýchacích přístrojů. V roce 1943, ve Francii okupované Němci, upravili Jacquues Yves Costeau a Emile Gagnan regulátor na plyn pro auta. Vznikl první účinný a bezpečný přístroj s otevřeným okruhem AQUALUNG. Začal se sériově vyrábět v roce 1946 pod jménem Mistral a brzy se dostavil komerční úspěch. (Jasques Yves Costeau propagoval nový sport prostřednictvím svých knih a filmů) Výhody tohoto akvalungu spočívají ve snadné dostupnosti dýchacího média i v jednoduché údržbě a obsluze. Pro regulátor přívodu vzduchu se u nás vžil název automatika, což je doslovný překlad německého lungenautomat. Technické řešení tohoto zařízení prošlo četnými inovacemi, avšak jeho princip zůstal nedotčen. Tlak vzduchu ze zásobníku je automaticky regulován na takovou hodnotu, která odpovídá tlaku okolí v dané hloubce. Při nádechu proudí vzduch přes náústek do plic potápěče, každý výdech provázejí vystupující bubliny. Z hlediska obecného zařazení se jedná o otevřený dýchací okruh. Od té doby se neustále technika zlepšuje a vyvíjí. Postupně nastoupil kompenzátor vztlaku, který ještě více přiblížil potápění široké veřejnosti. Začalo se rozvíjet technické potápění a nezadržitelně přišly na řadu i počítače, které přinesly ještě více bezpečí i pohodlí do potápění. Současně s tímto vývojem od doby prvního aqualungu přibývalo, k těm původním několika málo nadšenců, kteří se chtěli potápět, další a další, až se stalo potápění sportem pro miliony. Průmyslová výroba potápěčské výstroje snížila její cenu na přijatelnou úroveň a zároveň vznikala i potřeba nějak tento rychlý rozvoj hlídat. Přibývalo lidí s novými zkušenostmi a snahou předávat je ostatním. Začaly tak vznikat první předchůdci potápěčských škol, které se postupně rozvíjely až do podoby, jak je známe dnes. V současnosti je na světě mnoho renomovaných a kvalitních škol, které poskytují dnešním zájemcům o potápění s dýchacím přístrojem kvalitní a profesionální výcvik a neméně cestovních kanceláří specializovaných na potápění s přebohatou nabídkou zájezdů za krásami podvodního světa. Jsou objevovány nové exotické potápěčské lokality... V posledním desetiletí se rozšířilo, nejen mezi sportovními a technickými potápěč, ale i těmi “rekreačními”, používání suchých obleků a kvalitních “nezamrzajících” automatik. Boom zažívají i potápěčské filmy a dokumenty. Potápění se stává masovým sportem...

    04.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková


Výsledky vyhledávání v sekci: Auto-Moto
  • Autopůjčovny v Praze

    V dnešní době je vlastnictví automobilu téměř životně důležité. Autem se přesouváme do zaměstnání, školy či na dovolenou. Stává se naším každodením společníkem při plnění nejrůznějších povinností. Ne každý si ale může tuhle vymoženost dovolit a tak existují firmy, které Vám umožní půjčit si automobil jenom na pár dní nebo týdnů.Auto z půjčovny má oproti vlastnímu automobilu několik výhod. Auto je téměř nové, pravidelně servisované, má zaplacenou zákonní i havarijní pojistku. To jsou věci, o které se Vy jako nájemce nemusíte zajímat a tyto starosti jsou na majiteli autopůjčovny. Zaplatíte si jenom cenu pronájmu, natankujete a můžete vyrazit. Pronájem auta je výhodnou alternativou v případě, že se ocitnete v cizím městě nebo i státě bez vlastního dopravního prostředku. Stačí jenom navštívit nejbližší autopůjčovnu a za několik málo minut se stanete mobilními. Většina autopůjčoven dnes nabízí skutečně širokou škálu služeb spojených s půjčením automobilu. Jednou ze služeb je i přistavení automobilu. To znamená, že není třeba autopůjčovnu vůbec navštívit, auto přijede přímo k Vám. Za příplatek je taky možné pronajmout si auto i s vlastním osobním řidičem. Autopůjčovny Vám dnes půjčí nejenom osobní, ale taky užitkové nebo vícemístné vozy. Ale teď k některým konkrétním autopůjčovnám, které naleznete v Praze. Jednou z nich je autopůjčovna MŠ-CAR Praha. Autopůjčovna nabízí své služby již 20 let a je tak jednou z nejzkušenějších firem v daném oboru. V jejím vozovém parku naleznete automobily značek Škoda, Volkswagen, Audi nebo Opel. To, kolik za automobil zaplatíte je závislé na tom, jak dlouhou dobu jej plánujete používat. V případě krátkodobého pronájmu zaplatíte kolem 580Kč, při půjčení třeba na měsíc to je jednom 270Kč na den. Můžete si půjčit nejenom osobní, ale i minibus nebo dodávku. Jako další firmu vzpomeneme autopůjčovnu Novacar. I ona preferuje automobily značek Škoda a VW. Kromě běžné taxe za pronájem můžete využít i akčních nabídek nebo takzvaného Last Minute pronájmu, který je nejvýhodnější. Autopůjčovna zajišťuje NONSTOP provoz, vozidlo si tak můžete vypůjčit v jakoukoliv denní či noční hodinu. Autopůjčovna disponuje vlastním servisem, o všechny automobily je tak postaráno nejlíp. V Praze taky naleznete i Autopůjčovnu Express. K pronájmu nabízí automobily značek Škoda a Mercedes-Benz. Všechny auta jsou díky pravidelnému servisu ve stoprocentním stavu, auto Vám bude přistaveno kamkoliv a bude mít platnou dálniční známku. V případě zájmu může taky disponovat dětskou autosedačkou, střešním nosičem nebo navigacií. Jako poslední si představíme autopůjčovnu Europcar, která se kromě špičkových služeb může pochlubit i prestižním oceněním World Travel Award, které získala již 4-krát po sobě. Vybrat si lze ze široké palety automobilů značek Audi, BMW, Hyundai, Mercedes, Škoda nebo VW. Téměř všechny automobily jsou ve stáří do 6 měsíců. Na stránce autopůjčovny naleznete taky praktické rady pro vodiče i aktuální změny v silničním zákonu. Využijte akčních nabídek i této autopůjčovny a to nejenom v České republice, ale i v dalších evropských zemích.

    10.únor 2020 - Napsal: Radka Eliášková

  • Autopůjčovny v Praze

    V dnešní době je vlastnictví automobilu téměř životně důležité. Autem se přesouváme do zaměstnání, školy či na dovolenou. Stává se naším každodením společníkem při plnění nejrůznějších povinností. Ne každý si ale může tuhle vymoženost dovolit a tak existují firmy, které Vám umožní půjčit si automobil jenom na pár dní nebo týdnů.Auto z půjčovny má oproti vlastnímu automobilu několik výhod. Auto je téměř nové, pravidelně servisované, má zaplacenou zákonní i havarijní pojistku. To jsou věci, o které se Vy jako nájemce nemusíte zajímat a tyto starosti jsou na majiteli autopůjčovny. Zaplatíte si jenom cenu pronájmu, natankujete a můžete vyrazit. Pronájem auta je výhodnou alternativou v případě, že se ocitnete v cizím městě nebo i státě bez vlastního dopravního prostředku. Stačí jenom navštívit nejbližší autopůjčovnu a za několik málo minut se stanete mobilními. Většina autopůjčoven dnes nabízí skutečně širokou škálu služeb spojených s půjčením automobilu. Jednou ze služeb je i přistavení automobilu. To znamená, že není třeba autopůjčovnu vůbec navštívit, auto přijede přímo k Vám. Za příplatek je taky možné pronajmout si auto i s vlastním osobním řidičem. Autopůjčovny Vám dnes půjčí nejenom osobní, ale taky užitkové nebo vícemístné vozy. Ale teď k některým konkrétním autopůjčovnám, které naleznete v Praze. Jednou z nich je autopůjčovna MŠ-CAR Praha. Autopůjčovna nabízí své služby již 20 let a je tak jednou z nejzkušenějších firem v daném oboru. V jejím vozovém parku naleznete automobily značek Škoda, Volkswagen, Audi nebo Opel. To, kolik za automobil zaplatíte je závislé na tom, jak dlouhou dobu jej plánujete používat. V případě krátkodobého pronájmu zaplatíte kolem 580Kč, při půjčení třeba na měsíc to je jednom 270Kč na den. Můžete si půjčit nejenom osobní, ale i minibus nebo dodávku. Jako další firmu vzpomeneme autopůjčovnu Novacar. I ona preferuje automobily značek Škoda a VW. Kromě běžné taxe za pronájem můžete využít i akčních nabídek nebo takzvaného Last Minute pronájmu, který je nejvýhodnější. Autopůjčovna zajišťuje NONSTOP provoz, vozidlo si tak můžete vypůjčit v jakoukoliv denní či noční hodinu. Autopůjčovna disponuje vlastním servisem, o všechny automobily je tak postaráno nejlíp. V Praze taky naleznete i Autopůjčovnu Express. K pronájmu nabízí automobily značek Škoda a Mercedes-Benz. Všechny auta jsou díky pravidelnému servisu ve stoprocentním stavu, auto Vám bude přistaveno kamkoliv a bude mít platnou dálniční známku. V případě zájmu může taky disponovat dětskou autosedačkou, střešním nosičem nebo navigacií. Jako poslední si představíme autopůjčovnu Europcar, která se kromě špičkových služeb může pochlubit i prestižním oceněním World Travel Award, které získala již 4-krát po sobě. Vybrat si lze ze široké palety automobilů značek Audi, BMW, Hyundai, Mercedes, Škoda nebo VW. Téměř všechny automobily jsou ve stáří do 6 měsíců. Na stránce autopůjčovny naleznete taky praktické rady pro vodiče i aktuální změny v silničním zákonu. Využijte akčních nabídek i této autopůjčovny a to nejenom v České republice, ale i v dalších evropských zemích.

    10.únor 2020 - Napsal: Radka Eliášková