Výsledky vyhledávání v sekci: Mix
  • Alkohol test

    DOPORUČENÉ POUŽITÍJednostupňový test hladiny alkoholu ve slinách je rychlá a vysoce citlivá metoda pro detekci obsahu alkoholu ve slinách, která umožňuje i přibližný odhad relativní hladiny alkoholu v krvi. Tento test poskytuje pouze orientační výsledky. Pro získání potvrzeného výsledku rozboru je třeba použít přesnější alternativní chemickou metodu. Každý výsledek by měl být klinicky a odborně posouzen, obzvláště pokud je výsledek předběžného testu pozitivní.SOUHRNDvě třetiny dospělých konzumují alkohol.1 Hladina alkoholu v krvi, při jejímž dosažení je osoba pod vlivem alkoholu, se u každého jednotlivce liší. Každý jednotlivec vykazuje určité parametry, na nichž závisí to, kdy je vliv alkoholu patrný: je to například výška, váha, stravovací návyky a snášenlivost alkoholu. Nepřiměřená konzumace alkoholu je častou příčinou mnoha nehod, zranění a zdravotních potíží.PRINCIPJe prokázáno, že koncentrace alkoholu ve slinách je srovnatelná s hladinou alkoholu v krvi.23 Jednostupňový test hladiny alkoholu ve slinách se skládá z plastového proužku s reakčním políčkem na jednom konci. To při kontaktu s roztokem obsahujícím alkohol rychle mění barvu v závislosti na koncentraci alkoholu. Reakční políčko využívá chemii pevné fáze prostřednictvím vysoce specifické enzymové reakce.ČINIDLATetrametylbenzidin, Peroxidáza, Alkoholoxidáza, další přísadyBEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍVýsledky Jednostupňového testu hladiny alkoholu ve slinách jsou odečítány vizuálně a přibližná relativní koncentrace alkoholu v krvi je zjištěna pomocí porovnávání barev. S testovacím materiálem, který přišel do styku se slinami, by mělo být zacházeno jako s potenciálně infekčním. Nepoužívejte Jednostupňový test hladiny alkoholu ve slinách po uplynutí expirační doby uvedené na obalu. Jednostupňový test hladiny alkoholu ve slinách skladujte v původním uzavřeném obalu při teplotě 2-27°C (36-80°F). Vzestup teploty nad 27°C může způsobit znehodnocení testu. Pokud je výrobek skladován v ledničce, je třeba jej před otevřením sáčku ponechat při pokojové teplotě.Potřebné, ale neposkytované součásti: Stopky, sběrná nádobkaPřed testováním nechejte proužek, aby se adaptoval na pokojovou teplotu (15-27°C)1. Před začátkem testu si nejméně po dobu patnácti (15) minut nevkládejte nic do úst. Tím se myslí nealkoholické nápoje, tabákové výrobky, káva, mentolové bonbony, jídlo atd.2. Otevřete fólii a vyjměte testovací proužek. Prohlédněte si reakční políčko na konci proužku. Pokud je toto políčko modré před použitím vzorku slin, test nepoužívejte.3. Nasákněte políčko slinami ze sběrné nádobky nebo přímou aplikací slin na políčko (obvykle to trvá 15-20 sekund, než se polštářek nasákne). Okamžitě po aplikaci slin začněte měřit čas.4. Výsledek odečtěte za dvě (2) minuty. Porovnejte zbarvení testovacího políčka s tabulkou na zadní straně obalu testu, čímž určíte relativní hladinu alkoholu v krvi.INTERPRETACE VÝSLEDKŮVýsledek je pozitivní: U Jednostupňového testu hladiny alkoholu ve slinách dojde v případě přítomnosti alkoholu ke změně barvy. Barva bude v rozmezí od světle modré při koncentraci rovnající se 0,02% alkoholu v krvi po tmavě modrou, která se blíží 0,3% alkoholu v krví. Políčka jsou opatřena touto škálou barev k určení přibližné relativní koncentrace alkoholu v krvi. Test může vykazovat barvy, které budou mezi sousedními políčky této stupnice.UPOZORNĚNÍ:Jednostupňový test hladiny alkoholu ve slinách je velmi citlivý na přítomnost alkoholu. Pokud test ukáže modrou barvu, která je světlejší než ta na stupnici s hodnotou 0,02%, jedná se o pozitivní test s přítomnosti alkoholu ve slinách, avšak s hodnotou menši než 0,02%.Výsledek je negativní: Pokud Jednostupňový test hladiny alkoholu ve slinách nevykáže změnu barvy, výsledek je negativní a test neprokázal přítomnost alkoholu v krvi.Výsledek je neplatný: Pokud je reakční polštářek před aplikací slin modrý, test nepoužívejte.UPOZORNĚNÍPři výsledku, u něhož jsou okraje barevného polička slabě zbarvené, ale zbytek zůstává bezbarvý, je nutno test zopakovat, aby bylo zajištěno plné nasáknutí polštářku slinami.

    04.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková


Výsledky vyhledávání v sekci: Sport
  • Historie potápění

    Jedním z vyvolených, kteří mají jedinečnou příležitost nahlédnout a pokorně proplout jiným světem, plavat a dýchat, koukat na bubliny a nevědět, že celou dobu pobytu pod vodou nemyslí na nic jiného než na nic! Víte, jaké to je nemyslet na nic? Jen dýchat a poslouchat svůj dech? Přátelé, naše potápění je relativně mladý sport, který před několika nemnoha desítkami let "vynalezl", minimálně však proslavil Jacquues Yves Costeau, řeknou si mnozí... Ano, pan Costeau se skutečně zasloužil o zpopularizování potápění a objevil, ale hlavně zachytil, nafilmoval a ukázal široké veřejnosti podvodní svět a možnost jeho návštěv pomocí aqualungu. Ale nebyla to vždy lahev se stlačeným vzduchem, nebyl to vždy a od počátku regulátor vložený do úst a nebyl to vždy neopren co obklopovalo tělo prehistorického potápěče. Historie potápění Touha nakouknout pod hladinu, poznat tehdejší "záhady" hlubin (zpočátku nepříliš tmavých) a objevit a hlavně uvidět "to" co "tam" je, se datuje od nepaměti, co je svět světem a člověk tvorem zvědavým. Dnes je úsměvné, že první kroky pod vodu nevedly pro relaxaci, vyčištění hlavy od stresu, zneklidňujících myšlenek na nezaplacené složenky či podobných "výdobytků" doby dnešní. V dobách dřívějších, o mnoho staletí i tisíciletí zpět, vstupovali odvážlivci pod vodní hladinu především z důvodů praktických. Často a vlastně vždy, byl takový počin experimentem, možná hazardem s vlastním zdravím a životem, ovšem neméně často činěn ne zcela vědomě a díky neznalosti... Jen ta touha dokázat to, byla prostě silnější a o to více obdivuhodnější! Posuďte sami... V britském muzeu je uložena hliněná tabulka z Mezopotánie stará 6000 let s vlysem člověka pod vodou – první dochovaná zpráva o existenci potápěčů a jejich práci. Je však pravděpodobné, že potápění bylo využíváno již daleko dříve. Spolu s rozvojem mořeplavby vznikla nejen potřeba získávat z moře suroviny a potravu, ale i ztracené náklady z potopených lodí. A byly to bohužel i důvody vojenské. Již v roce 415 před n. l. zničili řečtí potápěči opevnění Syrakus. Kroniky zaznamenávají, že roku 332 před n. l. sestoupil pod hladinu Alexandr Veliký, aby v sudu se skleněnými okny sledoval práci svých potápěčů při likvidaci opevnění, bariér a zátarasů v přístavu maloasijského Tyru. V přístavech kolem Středozemního moře platil zákon, který určoval odměnu pro potápěče v závislosti na hloubce potopeného nákladu. Za vyzvednutí zboží z hloubky 3,5 m patřila potápěči třetina a z hloubky 7 m dokonce polovina jeho ceny. Potápění bylo provozováno i mimo Evropu. Potápěči lovili pod vodou ryby a perly, sbírali mořské houby. Výstroj a výzbroj starověkých potápěčů byla velmi jednoduchá, primitivní. První potápěčské masky vyráběly japonské Ama - lovkyně perel. Byly zhotoveny z krunýřů želv, které se důkladným leštěním staly průhledné. Musíme dnes obdivovat odvahu a důmysl potápěčů, kteří dokázali pracovat pod vodou s tak prostými pomůckami. Řečtí potápěči si s sebou pod vodu brali hubku s olejem. Pod vodou vypouštěli olej ústy tak, aby vytvořil v očním důlku vrstu s odlišným indexem lomu světla a zlepšil tak ostrost vidění pod vodou. Aristoteles popisuje roku 350 před n. l. potápěče, který dýchá pod vodou dutým stvolem rákosu. Také básník Plinius se zmiňuje o bojových plavcích vybavených trubicemi s plovákem na konci. Slovanští bojovníci na území dnešního Německa používali v 11. století n. l. dýchacích trubic z rákosu, aby se mohli nepozorovaně přiblížit k nepříteli. V roce 1250 psal Roger Bacon v díle Novum Organum o zásobnících vzduchu pro potápěče. Tyto kožené vaky nepatrně prodlužovaly pobyt člověka pod vodou. Leonardo da Vinci, tvůrce slavné Mona Lisy, se zabýval konstrukcí zařízení pro potápěče v knize Codex Atlanticus a na své prkno narýsoval první ploutve. Kožené kukly s přívodem vzduchu z hladiny, tedy jakýsi šnorchl, problémy potápění příliš neřešily. Hloubka použití kukly s hadicí na povrch je omezena na několik desítek centimetrů. Užitečnější zařízení, kožené vaky, popisuje Ludwig von Eyb v knize Kriegsbuch. Začátek 16. století je pro nás pozoruhodný především rozvojem techniky potápěčských zvonů. První zvon se objevil zřejmě někdy kolem roku 1531. Velký zvon (asi 3 metry vysoký), se spustil pod hladinu a vlivem tlaku v něm vzduch zůstával v horní polovině a nemohl unikat. Potápěč pak pouze vplul do zvonu, nadechnul se a opět plaval pryč. Těchto zvonů použili při hledání římských lodí na jezeře Nemi v Itálii. Roku 1538 předvedli řečtí potápěči potápěčský zvon císaři Karlu V. na řece Tajo ve Španělsku. Souběžně se zvony se objevily první pokusy o sestrojení ponorek. Později se používalo potápěčských zvonů, ve kterých mohlo sestoupit více lidí. V 17. století se používali potápěčské zvony ve Francii v Dieppe a ve Skotsku (1665). Velkého úspěchu dosáhl William Phips z Masachusetts. Pomocí potápěčského zvonu a domorodých potápěčů zachránil ze španělských lodí zlato, stříbro a zboží v hodnotě 200 000 liber. Jeho zvon byl zásobován z hladiny vzduchem ze zatížených sudů spouštěných níže než spodní úroveň potápěčského zvonu. Vzduch ze sudu unikal do zvonu a obohacoval tak jeho atmosféru. Slavný astronom Edmund Halley zkonstruoval a v roce 1690 sám předvedl potápěčský zvon, ve kterém on a pět dalších lidí strávilo pod hladinou Temže 1,5 hodiny. Také tento zvon byl zásobován vzduchem z hladiny. O sto let později vylepšil Smeaton zvon o přívod vzduchu pomocí pumpy. Později byl potápěčský zvon doplněn zpětným ventilem v hadici přívodu vzduchu. Délka pobytu lidí v takovém zvonu byla omezena fyziologickými zákony. Pokročilejší techniku než zvon představuje ponorka. O prvním podvodním plavidle se nám dochovaly záznamy z konce 16. stol. Anglický matematik William Bourne roku 1578 pomýšlel na kompletně uzavřenou loď pohybující se pod vodou, jejíž dřevěná konstrukce by byla potažena kůží nepropouštějící vodu. Bourne však svou myšlenku nerealizoval, a toto prvenství tudíž náleží Cornelisu Drebbelovi z Holandska. Mezi lety 1620 a 1624 se s ponorkou podobné konstrukce, jako byla Bournova, několikrát úspěšně potopil do hloubky 4 až 5 m v Temži a její rychlost byla asi 3,3 km/h. Na jednu krátkou vyjížďku se odvážil vyplout i král James I.První praktické využití podvodního plavidla bylo válečné, a to během americké revoluce v letech 1775-1783. Konkrétně šlo o dřevěnou ponorku nazvanou Turtle (čili Želva), jež měla tvar lískového ořechu a pojala pouze jednoho člověka. Jejím konstruktérem byl David Bushnell, student Yaleské univerzity. Na počátku 19. stol. pak nastal velký zájem o ponorky, takže do roku 1827 bylo jen v Anglii patentováno 14 nových typů konstrukcí. V roce 1715 zkonstruoval Angličan John Lethbridge první oblek, předchůdce pozdějších pancéřovaných skafandrů. Byl to vyztužený dřevěný válec (sud) s průzory a se dvěma koženými rukávy těsnými kolem manžet. Byl určen do malých hloubek a na svou dobu fungoval velmi dobře. S vývojem potápěčské techniky se objevují i první poznatky o fyziologii potápěčů. V roce 1660 vydal Robert Boyle knihu o fyzikálních vlastnostech vzduchu. V této knize popisuje chování zvířat v přetlaku. Jako první popisuje barotrauma z podtlaku. V polovině 18. století byly používány potápěčské obleky s přívodem vzduchu z ponořených nádrží v Great Yarmouthu v Anglii. Doktor Freminent předvedl Francouzské akademii roku 1722 potápěčský oblek podobného typu. O dva roky později byl s tímto oblekem uskutečněn v Le Havru padesátiminutový sestup. Potápěč ucpal díru v lodi a uvázal utrženou kotvu. Výsledek demonstrace byl příznivý. Za Velké francouzské revoluce přeřezávali potápěči kotevní lana při dobývání Mayene. Ve střední Evropě vyvinul potápěčský oblek Němec Klingert. Sám jej také roku 1797 předvedl na Odře. Oblek (na obrázku) byl zásobován vzduchem z hladiny pomocí pumpy. O rok později demonstroval svůj skafandr trestanec Burlet s dozorcem Sardou. Při potápění v přístavu Toulon zůstal Burlet pod vodou celou hodinu a provedl tytéž práce jako před 28 lety Freminent. Není známo, zda byl tento oblek zásobován vzduchem z nádrží nebo pumpou, ani zda byl dále používán. V roce 1802 navrhl William Forder potápěčský oblek, který znamenal značný krok vpřed. Oblek se skládal z měděného krunýře, zakrývajícího horní část těla a hlavu. Na tetno krunýř byly připojeny kožené rukávy a kalhoty. Vzduch byl do obleku vháněn měchem hadicí připojenou ve výši krku. Vzduch sloužil nejen k dýchání, ale tvořil i vzduchový polštář kolem těla potápěče. Vydýchaný vzduch byl odváděn z pravé strany prsou hadicí, která sloužila zároveň jako zajišťovací lano. Na konci hadice byl výdechový ventil, kterým se nastavovala hloubka ponoru. Toto umístění bylo velmi nepraktické. Potápěč si sám nemohl kontrolovat množství vzduchu v obleku. K obleku patřila i svítilna s přívodem vzduchu. Spaliny byly odvádněny do výdechové hadice. V té době byla známá a používaná přilba otevřeného typu. Měla zahnutou výdechovou trubici a nebyla zaplavena díky konstantnímu přívodu vzduchu. Vídeňský puškař August Siebe, žijící v Anglii, předvedl svůj první potápěčský oblek otevřeného typu roku 1819. Vzduch byl do obleku přiváděn hadicí a volně unikal kolem pasu. Potápěč musel pracovat ve vzpřímené poloze, jinak se oblek zaplavil. Přelomem ve vývoji potápěčských zařízeních byl rok 1837. August Siebe předvedl svůj Siebe´s Improoved Diving Dress. Po zkušenostech s otevřeným oblekem se rozhodl pro oblek z pevné nepropustné tkaniny s pružnými manžetami na rukávech. Na krku se oblek přišrouboval k mosaznému náplecníku na který se nasazovala přilba. Na prsou a zádech měl potápěč olověná závaží a na nohou boty s olověnými podešvemi. Největší krok vpřed znamenal pérový výdechový ventil na přilbě, který mohl ovládat sám potápěč. Vzduch v obleku vytvořil kolem potápěče polštář, který jej chránil proti chladu. Díky pérovému ventilu mohl potápěč pracovat v libovolné poloze. V roce 1839 začaly záchranné práce na lodi Royal George ve Spitheadu. Po prvních pokusech se zvony se velící důstojník W. Pasley rozhodl vyzkoušet různé typy obleků. Byly mezi nimi i obleky Bethelův a Deanův, které reprezentovaly standart těchto let (bratři Deanové vydali roku 1836 první manuál pro potápěče). Bethelův oblek odmítl Pasley z důvodu časově náročného oblékání, Deanův se mu zdál příliš nebezpečný. Z testu vyšel vítězně Siebeho uzavřený potápěčský oblek. Tak, jak jej začali používat roku 1840 ve Spitheadu, je používán prakticky dodnes. Někdy kolem roku 1840 byl oblek vylepšen o zpětný ventil na přilbě v přívodu vzduchu. Tak jej popisuje Richard J. Burke v knize o potápěči J. B. Breenovi. Siebeho oblek vyřešil ve své době naléhavou potřebu jednoduchého a snadno použitelného zařízení pro práce pod vodou. Práce na lodi Royal George jsou pozoruhodné i z jiných důvodů. Poprvé se zde u potápěčů vyskytly příznaky dekompresní choroby. Svoji dobu výrazně předběhl návrh nikdy nerealizovaného obleku Williama H. Jamese. Potápěč byl oblečen do kožené kazajky s přilbou. Vzduch do obleku byl přiváděn z prstencovitého zásobníku, který měl potápěč kolem těla. James předpokládal plnění zásobníku vyztuženého pásy na tlak 3 MPs, tedy na dobu pobytu 1 hodiny v malé hloubce. Jamesův návrh byl prvním prakticky realizovatelným nezávislým potápěčským zařízením. Většina zařízení používaných do poloviny 19. století byla závislá na hladině. Potápěčské zvony byly zavěšeny na pontonech a zásobovány z hladiny vzduchem. Siebeho skafandr byl závislý na hladině dodávkou vzduchu. Další vývoj potápěčských zařízení směřoval k nezávislosti na hladině. Nezávislý potápěč nebo zařízení si nese svoji zásobu dýchací směsi s sebou. Není spojen s hladinou lanem, vyjma signálního, a dokáže se bez družstva na hladině nějaký čas obejít. Nezávislé potápěčské přístroje můžeme rozdělit do dvou skupin: a) s uzavřeným dýchacím okruhem b) s otevřeným dýchacím okruhem Přístroje s otevřeným dýchacím okruhem se skládají ze zásobníku dýchací směsi (kyslík, případně směs kyslíku s jnými plyny), dýchacího vaku, pohlcovací zařízení na CO2 a dávkovače. Potápěč nadechuje dýchací směs z vaku a přes pohlcovač ji znova do vaku vydechuje. Různými dávkovači je do vaku stále dodávána čerstvá směs, která uniká z vaku do vody, jen je-li vak příliš plný, nebo je-li třeba z něj odstranit starou směs, propláchnout jej. V přístrojích s otevřeným okruhem dýchá potápěč vzduch nebo směs ze zásobníku a vydechuje buď přímo do vody, nebo u obleků typu středních souprav do obleku a vzduch je automaticky, popřípadě občas ručně odpouštěn do vody. Vydýchaný vzduch není nijak regenerován. První přístroj s částečnou autonomií byl “aerophore” Francouzů Benoita Rouquaryola a Augusta Denayrouze z roku 1863. Přístroj se skládal z obleku, masky s jedním zorníkem a regulátoru, který dodával množství vzduchu v závislosti na hloubce a potřebě dýchání. Přístroj byl určen pro provoz s lahvemi na stlačený vzduch. Doba však nebyla ještě zralá pro výrobu lahví schopných pojmout dostatečnou zásobu vzduchu. Denayrouze s Rouquayrolem adaptovali svůj přístroj na závislý na hladině. Zůstal jen malý zásobník, který potápěči umožnil krátké odpojení od vzduchové hadice. Je až s podivem, jak mnoho se tento přístroj podobá moderním potápěčským oblekům s přilbami pro pracovní potápění ve velkých hloubkách. V roce 1878 vyvinul H. A. Fleuss přístroj s uzavřeným okruhem. Flessův přístroj byl později hromadně vyráběn, Nutnost vysokotlaké láhve Fleuss částečně obešel použitím 100% kyslíku. Objem kyslíku pro stejnou dobu potápění je totiž postatně menší než potřebný objem vzduchu. Vylepšený Fleussův přístroj byl během I. světové války používán v Royal Navy jako záchranný přístroj pro únik z ponorek. Podobný přístroj zkostruoval roku 1881 Rus Kothynski, ale příliš se nerozšířil. I v Rusku mělo potápění důležitou úlohu. První návrh potápěčského přístroje je z roku 1719. Rolník Jefim Nikonov navrhl přístroj, který měl všechny prvky pozdějších ventilovaných skafandrů. Nebyl však nikdy realizován. Roku 1881 navrhl talentovaný inženýr Lodygin dýchací přístroj pracující se směsí kyslík – vodík. Dýchací směs se získávala přímo z vody elektrolýzou. V roce 1882 byla v Kronštadtu založena první námořní škola, kde se vyučovalo i potápění. Vychovali tam celou řadu odborníkům, byly vytvořeny směrnice a pravidla potápění. Na světové výstavě v Chicagu v roce 1893 se dodalo velkého uznání vynálezu lékaře Šidlovského. Šidlovská propracoval princip zpětného ventilu, který se stal neodmyslitelnou součástí všech ventilovaných skafandrů světa. Absolventi školy se proslavili při všech větších potápěčských akcích té doby v Rusku. V roce 1895 vyzvedli vojenští potápěči loď Ruslaku z hloubky 50 metrů. Ruské flotily byly začátkem tohoto století vybaveny kvalitní potápěčskou technikou a dobře vycvičenými potápěči. Poněkud stranou vývoje potápěčské techniky je vývoj pancéřovaných skafandrů. Objevují se v 19. století. Tento typ obleku patří k závislým na hladině a potápěč v něm pracuje chráněn kovovou konstrukcí skafandru pod atmosférickým tlakem. Skafandry tohoto typu umožňují práce ve velkých hloubkách. U původního typu skafandru, například Neufeldt Kuhnke z roku 1913, byl pohyb potápěče pod vodou značně ztížen omezenou pohyblivostí kloubů a vahou skafandru. Potápěč většinou jen telefonem řídil pohyb lan a háků. Před dvaceti lety prožil pancéřový skafandr svou renezanci. Vzhledem k ostatním systémů saturačního potápění odpadla nutnost dekomprese, a tím i složité techniky na palubě lodi. Příkladem současné kostrukce pancéřového skafandru může být napříkald oblek JIM, vyráběný britskou firmou Underweater nad Marine Equipment (obr.). Jeho váha na suchu činí 460 kg. Je vyroben z magnéziové slitiny a jeho klouby na rukou a na nohou jsou uloženy v lázni z rostliného oleje. Pohyblivost obleku s regenerátory umožňuje pobyt potápěče až 20 hodin v libovolné hloubce až do 600 m. Ruce obleku jsou zakončeny manipulátory, se kterými cvičený operátor dokáže provádět i velmi složité operace. Obdobným zařízením od stejné firmy je i WASP, který má místo nohou válec podobný spacímu pytli se čtyřmi motory, které umožňují manévrovat. Celý systém WASP, popřípadě JIM je možné transportovat helikoptérou na místo nasazení. Cena práce v tomto obleku je podstatně menší, než cena nasazení potápěčského týmu vybaveného saturační technikou. Pancéřové skafandry současné doby našly uplatnění při opravách havárií na naftařských plošinách a zařízeních pro těžbu ropy v moři. Vývoj dýchacích přístrojů s otevřeným okruhem je pro sportovní potápěče nejdůležitější. V roce 1912 zkonstruoval Francouz Fernez nezávislý potápěčský přístroj na stlačený vzduch. Skládal se z ocelové láhve se zásobou vzduchu, potápěčem nesené na zádech, odkud byl vzduch přiváděn přes jednoduchý redukční ventil do náustku na prsou potápěče. Potápěč si mohl sám nastavit průtok vzduchu do náustku a zároveň sledovat nastavení na manometrech redukčního ventilu. V náustku byl i výdechový ventil, který odváděl přebytečný vzduch. Fernezův přístroj byl doplněn brýlemi se dvěma zorníky a svorkou na nos. Tento aparát proto mohl nabídnout jen krátkodobý pobyt v nevelké hloubce. Roku 1924 podstatně zjednodušil Fernezův přístroj francouzský námořní důstojník Yves Le Prieur, který vybavil láhev se vzduchem ručně ovládaným dávkovačem. Přístroj měl v láhvi na prsou zásobu vzduchu asi na 15 minut v hloubce 12 m. Potápěč si sám ručně reguloval přívod vzduchu do celoobličejové masky "lunettes". Výdechový ventil byl umístěn na horním okraji zorníku. Ve srovnání s Fernezovým přístrojem umožňovalo toto uspořádání lépe využít zásobu vzduchu, který potápěč do celoobličejové masky napouštěl jen podle potřeby. Obsluha dávkovače však potápěče příliš zaměstnávala, proto se začalo uvažovat o automatickém dávkovači vzduchu. V roce 1934 založil Le Prieur s filmovým producentem Jeanem Painlevé klub sportovního potápění Club se Sous-l´Eau. Členové klubu začali brzy používat ploutve, které vynalezl a vyrobil roku 1929 Le Corlieu. Na světové výstavě v Paříži v roce 1937 plavali a potápěli se členové klubu v akváriu s barevnými světly v baletu pod vodou Aquarium Humain. Další zlepšení potápěčského přístroje provedl Georges Comheines. Použil poloautomatického regulátoru a roku 1943 sestoupil nedaleko Marseille do hloubky 53 metrů. V době druhé světové války potápěči – bojový plavci používali takřka výhradně přístrojů s uzavřeným okruhem, kde potápěče prozrazují bubliny. Svými diverzními akcemi působili značné ztráty na lodní technice v dobře chráněných přístavech. Během této doby dva Francouzi, námořní důstojník a inženýr, dosáhli úspěchu, který znamenal průlom v konstrukci dýchacích přístrojů. V roce 1943, ve Francii okupované Němci, upravili Jacquues Yves Costeau a Emile Gagnan regulátor na plyn pro auta. Vznikl první účinný a bezpečný přístroj s otevřeným okruhem AQUALUNG. Začal se sériově vyrábět v roce 1946 pod jménem Mistral a brzy se dostavil komerční úspěch. (Jasques Yves Costeau propagoval nový sport prostřednictvím svých knih a filmů) Výhody tohoto akvalungu spočívají ve snadné dostupnosti dýchacího média i v jednoduché údržbě a obsluze. Pro regulátor přívodu vzduchu se u nás vžil název automatika, což je doslovný překlad německého lungenautomat. Technické řešení tohoto zařízení prošlo četnými inovacemi, avšak jeho princip zůstal nedotčen. Tlak vzduchu ze zásobníku je automaticky regulován na takovou hodnotu, která odpovídá tlaku okolí v dané hloubce. Při nádechu proudí vzduch přes náústek do plic potápěče, každý výdech provázejí vystupující bubliny. Z hlediska obecného zařazení se jedná o otevřený dýchací okruh. Od té doby se neustále technika zlepšuje a vyvíjí. Postupně nastoupil kompenzátor vztlaku, který ještě více přiblížil potápění široké veřejnosti. Začalo se rozvíjet technické potápění a nezadržitelně přišly na řadu i počítače, které přinesly ještě více bezpečí i pohodlí do potápění. Současně s tímto vývojem od doby prvního aqualungu přibývalo, k těm původním několika málo nadšenců, kteří se chtěli potápět, další a další, až se stalo potápění sportem pro miliony. Průmyslová výroba potápěčské výstroje snížila její cenu na přijatelnou úroveň a zároveň vznikala i potřeba nějak tento rychlý rozvoj hlídat. Přibývalo lidí s novými zkušenostmi a snahou předávat je ostatním. Začaly tak vznikat první předchůdci potápěčských škol, které se postupně rozvíjely až do podoby, jak je známe dnes. V současnosti je na světě mnoho renomovaných a kvalitních škol, které poskytují dnešním zájemcům o potápění s dýchacím přístrojem kvalitní a profesionální výcvik a neméně cestovních kanceláří specializovaných na potápění s přebohatou nabídkou zájezdů za krásami podvodního světa. Jsou objevovány nové exotické potápěčské lokality... V posledním desetiletí se rozšířilo, nejen mezi sportovními a technickými potápěč, ale i těmi “rekreačními”, používání suchých obleků a kvalitních “nezamrzajících” automatik. Boom zažívají i potápěčské filmy a dokumenty. Potápění se stává masovým sportem...

    04.březen 2020 - Napsal: Radka Eliášková